Černý sníh ✔ /Adventní kalendář 2018/

3. 🐾

Uteč.

To byla první věc, co jí její hluboko zakořeněné instinkty říkaly. Moc dobře ale věděla, že nemá nejmenší šanci. Neměla jeho rychlost, sílu, smysly a žádné nadpřirozené schopnosti. Nevěděla, jak by se mu dokázala ubránit. Pravdou bylo, že nedokázala. Zvolila tedy jinou možnost obrany.

,,Po pár dnech mě budete mít plné zuby a budete se mě chtít zbavit," prohodila, jako kdyby před ní stál obyčejný člověk a ne smrtelně nebezpečný nelidský tvor. Ten na její odpověď zareagoval tichým, hlubokým smíchem.

,,Jsi člověk, tebe nikdo hledat nebude, kdybych tě chtěl vymazat z povědomí. Tvoje jméno nikdo nezná, až na těch pár osob, který ho během chvíle také zapomenou. Takže bych tě mohl okamžitě nechat zabít a nikdo se to nedozví," nadzvedl obočí a mrknul. Společně s těmito gesty udělal i krok blíž. ,,Jenže to já nechci. Spíš to bude obráceně, to já ti polezu na nervy a budeš mě mít dost," stále měl na tváři ďábelský úsměv, když přistoupil blíž k dívce. Naklonil se, aby jí mohl zašeptat do ucha. ,,Budu na tebe dohlížet, dokud nezemřeš, takže si se mnou ještě užiješ."

Pod jeho slovy se nepříjemně ošila a snažila se nevnímat mráz, jež jí přeběhl po celém těle. O vlkodlacích si udělala svůj vlastní názor. Vlci, hlavně ti dominantní, nejen že jí naháněli strach, ale byli pro ní nevychovaní. Vážili si možná tak svých žen, nebo jak je nazývali, ale k jiným úctu neměli.

Možná bude lepší, když se k tomu už nebude vyjadřovat. ,,Kolik lidí tu žije?"

Svou chybu si uvědomila, až když se znovu rozesmál a rozešel se někam do domu. ,,Jen jeden. Ty," semkla rty pevně k sobě do úzké linky a radši ho v tichosti následovala. Momentálně chtěla alespoň chvíli odpočívat a zapomenout na ten fakt, že netuší, co s ní bude.

Málem do něj vrazila, když se zastavil a v rychlosti otočil. Chtěla odskočit stranou, ale zabránila jí v tom ruka, která jí chytila. Nestihla se na něj ani podívat, protože v dalších několika sekundách byla vstrčena do jistého pokoje. Šedivé stěny přesně vystihovaly její život. Každá byť jen trochu barevná věc v místnosti si snažila prorazit cestu neprostupnou šedí stejně tak, jako světlé okamžiky v její minulosti. Výsledek byl nakonec stejný, k ničemu.

Stála tam a stále ještě si prohlížela prostor, jež se před ní objevil. Její nové útočiště. Nebo... snad tomu tak mohla říkat, když domov neměla.

Jenže, něco jí tu nesedělo. Vsadila by se, že ten pokoj byl určen pro muže. Jeho celkové vybavení tomu naznačovalo stejně tak, jako slabý pach kolínské, co cítila. Teprve až když vlk vkročil dovnitř a zavřel za sebou dveře, všimla si toho. Pootevřených dveří, které zřejmě vedly, podle oblečeního, jež skrz mezeru bylo vidět, do šatny. Pánské šatny.

Chtěla udělat krok dozadu a opustit pokoj, jenže varovné zavrčení jí doslova donutilo přimrznout k místu. ,,Tohle..." polkla, ,,tohle je Váš pokoj..."

Nějakou silou jí donutil se mu podívat do očí. Nebezpečeně se v nich zablýsklo.

,,Náš pokoj."

Krásný večer přeji,

už je tu třetí prosinec, takže já jsem tu zas. Snad jste si čtení užili.

Děkuji za váš čas,

Aisha