Černý sníh ✔ /Adventní kalendář 2018/

7.🐾

Neměla potřebu to nějak dál rozvádět. Ta vlčice dostala odpověď na svou otázku a tím to končilo. Nerada říkala vlkodlakům své jméno, protože měli velmi dobrou paměť. Lidé občas zapomínali, ale vlci ne. A to pro ní nebylo ideální. Už jako malá se naučila, že čím méně osob o ní bude vědět nějaké informace, tím lépe. Proto se tedy snažila na mnoho otázek odpovídat jednoduchými větami a mnohé fakta zatajovat.

,,Archiv je zde od počátku této smečky. Dlouho jsem ho spravovala sama, tak teď tu mám alespoň po ruce tebe. Není to těžká práce, takže to zvládneš, spíš je tu mnoho věcí, co je potřeba seřadit a dávat na ně pozor. Myslím, že Alfa udělal dobrou věc, když mi konečně dal někoho na výpomoc. Hlavní je, že to jsi ty. Budeme si rozumět, Misho," Samantha jí podala pár svazků a ukázala jí, kam a jak je má uklidit. Už od prvního pohledu bylo jasné, že se to tu snaží udržet v nejlepší formě, co to šlo a co nejpřehledněji.

Pomáhala jí projít všechny regály a police, aby vše bylo na správné místě. Dívka objevila dokonce i rodokmeny několika rodin. Pouze je seřadila tak, jak to dělala Samantha a nechala je tam být,

Možná by to měla spíš brát jako poctu, že jí místní smečka nechala nahlédnout a manipulovat se záznamy z jejich minulosti. Ale nepřišla si tak vzácně, prostor jí připomínal obyčejnou knihovnu s více vzácnými předměty. Vonělo to tu knihami a no... vlky.

Učila se rychle a zvládala vnímat, co jí Samantha ukazuje a jak má co dělat. Brzy jí pomáhala přinášet již novější svazky na stoly uprostřed celé místnosti. Usoudila, že mají být roztřízeny a narovnány do příslušných polic.

,,Nemáš hlad?" otázka přišla z nenadání a dívka na ní nechtěla odpovědět. Nebyla zvyklá jíst pravidelně a velké množství jídla. Vystačila si i s jedním jídlem denně. Donutila se na své tváři vykouzlit úsměv a zavrtět hlavou ve znamení nesouhlasu.  ,,Nemám."

Vlčice pouze kývla a pak se znovu pustili do práce. Misha knihy na stolech třídila na hromádky, aby je mohla Samantha roztříštil. Ta po archivu znovu začala poskakovat z místa na místo, jak malé dítě. Očividně musela svou práci mít hodně ráda. A nejen to, musela to milovat.

Zrovna jí dívka podávala knihu, když se zarazila a několik sekund hleděla do neznáma. Jako kdyby byla v tranzu, hleděla přímo před sebe a očividně mluvila s někým skrz myšlenky. Proto si ani nemohla všimnout muže, jež se k nim přiblížil. Teprve až když byl téměř u nich, její hlava se otočila směrem k němu.

Měl blonďaté vlasy a světlé oči. Možná byly modré, nebo šedé či směs těch dvou předchozích. Překvapivě byl mladý. Pokládal nohu před druhou jako lovec, přitom se choval, jako kdyby mu to zde patřilo. Zvedla hlavu, aby se na příchozího mohla podívat lépe, no než to stihla, přerušil jí Samin hlas.

,,Beto Jordane, čím vděčím za Vaší návštěvu?"

,,Rozkazu zezhora," odmlčel se a pohled opřel na mě. ,,Ty musíš být ta nová lidská dívka. Musím s tebou a Alfou probrat ještě nějaké věci."

A musí tam být nutně i Alfa?  Už teď z toho měla strach.