POTOMEK Počátek

Kapitola 1. Poslední slova

Hrom, křiklavý a ostrý, který se v dálce ozval, naznačoval něco špatného. Chmurné podzimové počasí přinášelo víc a víc černější mraky než kdysi. Jakoby se v nich samotných ukrývala temnota sloučená s přicházející bolestí. Bolestí jedné rodiny, která se sešla v jednom starém domě z renesanční doby.
Rodina o pěti členech, se schromáždila v jednom pokoji ve druhém patře. Pokoj byl otapetovaný na červeno se žlutými ornamenty, který začínal pomalu ztrácet lesk, jeden velký stůl z tmavého dubového dřeva, u něj staré polstrované křeslo, pár komod s oblečením, čtyři okna rozdělena na dvě na jedné straně stěny. A mezi nimi jedna velká starší postel s nebesy v tmavě červené barvě, v níž ležela starší dáma, jejíž bílé dlouhé vlasy splývaly s jejími rameny. Ruce měla složené na dece v klíně, a u její postele seděl její syn. Byla to rodina s kouzelnickým původem. Jedna z mála, s kouzelnickým původem. Dnes už mnoho takových rodin není.

Mikolas Zalligov. Starší muž, už se šedivějícími vlasy, krátce zastřižené s rozčepýřenou ofinou, hranatým obličejem, rovným nosem a špinavýma zelenýma očima. Jeho postava se podobala vyhublejšímu muži. Byl oblečený v černém kabátu, malý klobouk měl položený na nočním stolku své matky, kterou teď objímal. Na sobě ještě měl oblečené černé kalhoty a kožené boty.

,, To nic Mikolasi" chlácholila matka svého plačícího syna, který se odtáhl a dlouze vydechl. Snažil se si zachovat chladnou hlavu, ale nešlo mu to.

,,Promiň matko..." Šeptl a sklopil pohled. Vlasta Zalligova, jeho matka, ho jen se smutným úsměvem pohladila po jeho ruce svými tenkými a křehkými dlaněmi.

,,Starej se o tento dům Mikolasi prosím. Vím jak ho máš rád a Ignis taky" usmála se. Její syn kývl. Tohle dostal. Starý dům plný kouzel a tajemství. Starý dům který už bude prázdný.

Zbytek rodiny dostal pak každý část domu a co Vlasta vlastnila. Bratranec Loudmil dostal starou rodinnou zahradu a sestřenice Diamell zase podědila čajovnu co Vlasta vlastnila v Londýně. Strýc Osvalld nechtěl nic se svojí ženou a druhá teta, dosti zašvihnutá, si zase chtěla odkoupit od tety celý dům, ale musela se spokojit se statkem který z části vlastnila Vlasta.

A pak tu byl nepatrný dílek z celé téhle rodinky. Ignis Zalligova. Neteř Vlasty a dcera Mikolase. Za pár měsíců ji mělo být devatenáct ale o to se teď nikdo nestaral.

Dívka s bílými vlasy pod ramena, s hnědýma tmavě zelenýma očima, oblečená v černé košili a potrhaných kalhotách a vysokých černých botách se na ni koukala posmutnělým výrazem. Snažila se neplakat, ale pár slz jo už skanulo po tvářích, když viděla svého otce jak se se svojí matkou objímá. Jako jediná neměla hůlku, a nechodila do kouzelnické školy, protože její magie se od jedenácti let za zvláštních okolností nerozvíjela a zastavila se. Zablokovala. Rodina Zalligových ji normálně poslala učit do normální školy. Proto byla... Nižším členem, kvůli tomu. Ale její babička ji milovala proto jaká byla. Milá, přátelská, snažila se vždy každému pomoct.

Babička se pak podívala jejím směrem se smutný úsměvem na tváři.

,,Ignis, pojď ke mně mé dítě." Natáhla k ní letmo chvějící se ruku. Ignis k ní rychle přiskočila k posteli a sedla si tam kde seděl její otec který se potom vzdálil. Její babička se vždy usmívala, sice smutně, ale z důvodu že musí opustit svoji rodinu.

Vlasta se rozhlédla po svém pokoji a po ostatních a pohledem skončila na své vnučce. Pohladila ji po ruce a usmála se.

Ignis se však moc neusmívala. Sklopila pohled k jejím rukám.

,,Mohli by jste nás nechat osamotě ?" Optala se zbytku rodiny. Rodina se ohlédla jeden po druhém nejistými a zkoumanými pohledy.

,, Máme odejít ?" Povytáhl obočí Mikolas.