POTOMEK Počátek

Kapitola 8. Prasinky

Ignis zahalil mrazivý chlad. Světlo z její lucerničky vydávalo snad ještě chabější a slabší světlo než když byla v tom hradu. Ale už šla dovnitř... Musí tedy najít cestu ven.

Husté jehličnaté stromy se tyčily vysoko nad ní a balíky pod sebou temné a těžké stíny které si podmanily svět pod sebou. Zahalily zemi černým sametovým těžkým oblakem přes který nešlo vidět vzhůru. Les byl tichý a ponurý. Žádná zeleň, žádná zvířata. Jen tma.
Les vydával podivnou ztemnělou auru, která vám přebíhá jako chladný mráz po zádech, cítíte že by jste tam neměly být ale stejně pokračujete dál, protože vaše zvědavost vás nutí jít dál a dál. Protože v té chvíli nejste stateční... Ale jen a pouze zvědaví.

Ignis kráčela tichem a pod nohama jí křupaly spadlé a uschlé větvičky. Rozhlížela se kolem sebe a hlídala si strany. Kdyby řekla že nemá strach, lhala by sama sobě. Nejraději by les obešla ale neměla čas, a samotný pud ji hnal zkrz les. Lucernička vydávala chabé světlo které jí dodávalo letmou odvahu aby pokračovala dál.

Od chvíle co Ignis vešla do lesa uběhla už nezjistitelná doba. Připadalo jí, že samotný čas přestal existovat. Nevěděla jestli to ticho které tu panovalo, má brát jako bohůdík nebo se bát...  Neměla by tu žít divoká zvířata ? Jeleni, srnci... Ale nikde nic. Ani živého stvoření. Allenrr to přišlo hodně temné a depresivní... Kdysi slyšela o Lese Sebevrahů. Měla pocit že kdyby sebevrahové mohli, tohle by bylo jejich druhé ne-li první oblíbené místo kde ukončit svůj život.

Ibis prodala do svižnějšího kroku a šla lesem dál. Uslyšela náhle plesot křídel a zakrákání. Havran usedl na starý pařez nedaleko od Ignis. Pohledla na havrana.

,,Ty mě sleduješ ?" Nechápala Ignis a nedůvěřivě na něj koukala. Havran ji upřeně sledoval a koukl hlavou že strany na stranu a pak zase na Ignis. Měl světle modré oči. Zakrákal znovu.

,,Já nevím co mi chceš říct. Po tvém jazyku neumím. Ale jestli mi chceš pomoct, můžeš mi ukázat cestu z lesa. Protože mám pocit že nejsi normální havran" zamrlala si pro sebe Ignis. Odkdy mají havrani takto zbarvené oči ? Tenhle havran nebyl normální. Havran znovu zakrákal a poskočil na místě a vylétl k Ignis a obletěl ji a usedl ji na pravé rameno.

Ignis trochu sebou cukla. Tohle byl velmi podobný přítulný havran. Koukla mu má nožku, jestli někomu nepatří ale nožky měl čisté. Všimla si že byl posetý četnými jizvami. Ale na starého havrana nevypadal.

,,Fajn... Takže mi pomůžeš. Tuším že nejsi normální havran ale mluvit asi neumíš." Zasklebila se Ignis jen.
,,Takže mám jít-" začala Ignis mluvit ale v tu chvíli havran nečekaně promluvil.

,, Jdi doprava"

Ignis vyjekla a poskočila na místě až svým pohybem odehnala havrana z ramene a odskočila od něj a rychle si zakryla pusu. Překvapeně, šokovaně a bez slov sledovala havrana jak přelétl zpátky k pařezu.

,, Promiň. Vylekal jsem tě ?" Optal se opatrně.

Ignis na něj koukala a neměla slov. Ten havran mluví ! Ten havran se jí omluvil jestli ji polekal. Dlouhou chvíli nemluvila dokud se neodhodlala.
,,Ty... Ty umíš mluvit ?!" Zasyčela na něj opatrně aby jí náhodou někdo neslyšel. Bůh ví co se může plížit kolem nich !

,,Jistě, jasně a zřetelně." Řekl Havran.
,,Tohle není jen tak obyčejné místo." Řekl upřímným hlasem a sledoval ji a její reakci.

,,To mi došlo. Ale jak ? Jak umíš mluvit ?... Uměl i ten Obří pavouk v té škole mluvit ?" zamyslela se Ignis jen tak mimochodem a složila ruce na hrudi a bradu si podepřena palcem a ukazováčkem do fajfky a převážila váhu na jednu nohu a koukla na havrana.