POTOMEK Počátek

Kapitola 2. Pohřeb a sny

Bože,
S důvěrou svěřujeme
ti naši sestru do tvých rukou,
Tvá láska ji provázela
po celý život.
Věříme,
že ji také vysvobodíš od všeho zlého a dáš
jí svůj věčný mír.
A v této víře prosíme,
aby jsi ji uvedl do svého věčného
království.
Co minulo, bylo časné
a nebude pláč, ani nářek, ani bolest,
ale jen pokoj a radost,
Skrze Tvého syna v Duchu svatém
na věky věků Amen."

,, Bože milosrdenství, Bože veškeré útěchy,
ty nás miluješ věčnou láskou, a
soumrak naší bolesti přeměňuješ
ve svítání života.
Shlédni na naši bolest a náš pláč.
Vždyť tys naše útočiště a síla.
Dej nám pocítit že jsi s námi, ikdyž jsme opuštění a že je s námi tvůj Syn, náš Pán
Ježíš Kristus.
Který svou smrtí naší smrt zrušil a vzkříšením obnovil život.
Dej, ať ho tak věrně následujeme,

abychom se s našimi zemřelými jednou znovu shledali ve tvém království,
kde už není pláč, ale radost.
Skrze Krista, našeho Pána."

Kněz promlouval v deštivém počasí za domem Vlasty Zalligové, která dne 13. Listopadu zemřela.

Ignis šla se svým otcem po pohřbu k jejich autu a kapky deště jim padaly na hlavu a oblečení. Její otec ji objímal kolem ramen konejšivě a oba upíraly pohledy k zemi. Šli po bahnité a rozmočené cestě dolů k autu. Zbytek rodiny se potom na cestě u jejich auta přemístili. Oni jako jediní jeli autem. Mudlovským povozem, jak to často říkala teta. Oni by se mohli taky přemístit, ale Mikolas to odmítal kvůli Ignis, protože před ní nechtěl používat magii.

Ignisin táta jí otevřel dveře a Ignis vlezla do auta na místo spolujezdce, na to se pak posadil do auta i její táta. Dlouze vydechl a držel volant jednu rukou a druhou si promnul oční víčka. Pak nastartoval auto, stará felicia, které letmo škytlo a motor se rozjel. Zařadil spojku a vyjeli pryč na kamennou cestu.

Po chvíli najeli na asfalt a zkrz jednu menší vesnici, která se nacházela nedaleko domu Vlasty Zalligove. Ignis a její táta bydleli v nedalekém městě jménem Wartmantown. Vesnice kterou projížděli, se jmenovala Borrowth. Projížděli kolem starých selských domů s objemnými zahradami. Ignis se tenhle styl moc líbil a jednou si přála, aby v něm taky mohla bydlet.

Jejich cesta byla tichá, a jen šel slyšet zvuk bubnujících kapek do auta. Kapky pomalu tekly po oknech dolů a zanechávali po sobě nepatrnou stopu. Ignis to sledovala bezvýraným pohledem a dívala se z okna do podmračeného venkova.

,,Bude to dobré,..." začal její táta opatrně. Ignis se na něj posmutněle podívala.

,, Teď jí je určitě líp... A jak sama říkala, nikdy na nás nezapomene a my si ji budeme pamatovat jako skvělou babičku" pousmál se chabě a koukl na svoji dceru. Ignis jen kývla a vzdychla dlouze. Jeho chabý usměv znovu povadl a vzdychl a soustředil se na cestu pře sebou.

,,Já vím, že to bolí Ignis, ale musíme jít dál." vzdychl. Ignis kývla. Jen kývla. Nachvilku zavřela oči a dlouze vydechla. Topila se ve tmě vlastních myšlenek, až se ponořila do temnoty úplně.

Po chvíli se probudila, v autě moc dobře spát nedokázala. A tak už jen sledovala  bouři za oknem auta.

Cesta jim ubíhala sice rychle, ale Ignis to připadalo jako věčnost, co jeli po té dlouhé dálnici. Teď už jen zajížděli na příjezdovou cestu malého cihlového domečku, který byl z velké části posetý psím vínem. Stále hustě pršelo. Obě osůbky vylezli rychle z auta a pospíchali ke vchodovým dveřím. Mikolas otevřel dveře a oba vpadli dovnitř a Ignis je rychle zavřela. Stejně byli oba dva promoklí, a tak dali své kabáty k topení do kuchyně. Jejich dům byl prostě a skromně zařízený. Naproti vchodovým dveřím tkvěla chodba, na jejímž konci byli dva vchody, jeden do kuchyně, druhý do obývacího pokoje. Vedle vchodových dveří tkvěly pak naproti sobě dvoje dveře. Jedny do kumbálu, druhé do malého sklípku. Vedle sklepa pak byl výklenek, kde byly schody co vedly do druhého patra kde byli dva pokoje, záchod a koupelna. Ignis si odnesla kabát do obýváku na radiátor a sundala si boty, které dala potom na botník.