Unproblematic Boy

Část 22.

Když už se blížila třetí ráno a my byli dost opilí, rozhodli jsme se, že chceme vidět východ slunce. Z nejvyššího kopce v okolí. A tak jsme se pěšky vydali k jedné, možná by se to dalo nazavat, hoře.

Cesta nahoru byla šílená. Mně se motala hlava, Zayn zvracel pokaždé, co ušel okolo sta metrů a Harry s Louisem pěli jejich milované písničky. Liam se všemu smál a já? Já se snažil nebýt moc blízko Andyho, protože mi z něj vždy naskočí husí kůže.

Nemyslím to zle, je moc milý a zábavný, ale něco se mi na něm nezdá. On se na mě ale neustále lepil a pořád si chtěl o něčem povídat. Vyzvídal o mně různé informace, o škole, o tom jak jsem žil doma, jak vycházím s Amy a tak. A mně bylo trapně, protože vždy, když jsem se na něco zeptal já, tak to smetl. Až do chvíle, než jsem se zeptal na jeho místo v gangu.

"A jakou máš vlastně roli ve vaš-"

"V gangu?" zasmál se. "Oni ti to ještě neřekli?" chytil mě okolo ramen. Jeho otázka byla čistě řečnická. "Já jsem kuchař." pronesl hrdě. A já nevěděl, co říct, protože jsem nevěděl, jak odpovědět, aby to nevyznělo zle. Ono, vařit pro tolik lidí taky nemůže být žádná sranda.

"Aha... A jak to zvládáš? Máš asi hodně práce." usmál jsem se.

"Jo, práce je vždycky dost, ale je to moje parketa a já jsem rád, že je to zrovna má práce."

Já osobně bych kuchař být nechtěl. Musí to být vážně namáhavé. Navíc to musí být i drahé.

"A co takhle vaříš?" nechtěl jsem ho nechat, aby zase svedl téma konverzace ke mně.

"Co?" zastavil se a vyděšeně se mi podíval do očí. "Nialle..." vypadal, že přemýšlí.

Něco mi uniklo? Řekl jsem něco špatně?

"Kuchař je... Není to kuchař jídla. Já... Já prostě kuchám - no ehm... - prostě..." nemohl se vyjádřit a já na něj stále tupě zíral a nedocházelo mi, co se snaží říct. "Hele, já ti to teda řeknu na rovinu, prostě jsem ten člověk, kterej mučí lidi a uprchlíky."

V tu chvíli jsem si byl jist, že se mi na moment zastavilo srdce.

"Ty?" nevěřil jsem. "Nevypadáš na to!" rozmáchl jsem rukama.

"Jak moc jsi opilý? Nováčci reagují obvykle jinak..." nasucho polkl a mně v mozku konečně docvaklo, jakou práci tedy vlastně odvádí.

"Ježíši..." uteklo mi. "A to ti to nevadí?" cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek, ale snažil jsem se to zahnat.

"Ne, člověk si zvykne na litry krve, bolestné výkřiky a-"

"Ne, prosím, jen teď na chvíli nepokračuj." zastavil jsem ho a chytl se za místo, kde se nachází žaludek.

"V pořádku? Omlouvám se..." přišel ke mně blíž.

"To není tím, jen já prostě nepiju a dnes toho bylo..."

"Vypil si toho z nás nejvíc!" zasmál se.

"Ne." kýval jsem nesouhlasně.

"Ale ano, Nialle." smál se dál. "Víš, jakou kocovinu budeš mít?" rozcuchal mi vlasy.

"No jo, no..." protočil jsem očima a společně jsme doběhli ostatní.

"Dělejte, za chvíli je východ slunce!" smál se Liam.

Je roztomilý, když je opilý. Nevypadá nebezpečně a je spíš takové natěšené dítě.

Nad mou myšlenkou jsem se musel pousmát a hned ji vytřást z hlavy, protože byla ponižující.