Unproblematic Boy

Část 77.

I po tom, co uběhlo sedm hodin od hovoru Edwarda Theoryho, jsem stále ničemu nemohl, a nebo nechtěl, uvěřit. Liam tvrdě spal a dost nahlas mluvil ze spaní nesrozumitelné věci. Často i bolestně kňučel nebo popotahoval, jako by se měl každou chvíli rozbrečet.

Když jsem se ocitl, konečně, v mikrospánku, se zoufalým křikem si sedl a začal se vyděšeně rozhlížet okolo sebe. V tu chvíli jsem si sednul i já.

"Li, klid. Nic se neděje. Byl to jen zlý sen." pohladil jsem ho po paži.

"To byla spíš noční můra..." zabrblal, přičemž mě pevně objal a vysadil si mě na klín. "Jsem tak rád, že jsi v pořádku." věnoval mi polibek na rameno. "Moc mě mrzí, co jsem udělal... Nevěděl jsem, co je v tom za svinstvo." povzdechl si.

"To je v pořádku." zasmál jsem se nad vzpomínkou, jak se choval jako malé dítě.

"Co jste teda probírali na té schůzi?" také se uchechtl.

"Že vaše lidi napadli japonci. A taky... Taky je můj táta po smrti. Pozítří se mám sejít s člověkem, který mi všechno vysvětlí a mám převzít jeho celoživotní práci." pípl.

"Cože?" navázal se mnou oční kontakt.

"Liame, já to nezvládnu... Měl jsi pravdu... Celou dobu jsi mi dokazoval, že to není nic pro mě a já ti nevěřil. Ale teď? Teď už všechno chápu-"

"Nialle, přestaň mlít blbosti. My ti pomůžeme. Já se mýlil a nedokázal jsem to přiznat, ale ty jsi skvělý gangster a ti lidé mají neskutečné štěstí, že zrovna ty se staneš jejich šéfem." pohladil mě po tváři.

"Jenže Liame, já jsem oproti nim strašně mladý. Zničí mě. Vysmějí se mi..." popotáhl jsem.

"To je blbost. Vždyť i Kim z tebe měl husí kůži, když se s tebou měl sejít." uchechtl se.

"Jasně..." pronesl jsem ironicky, přičemž jsem se snažil zahnat slzy z očí.

"Myslím to vážně. Když byl pod vlivem, řekl to. Nemáš ani tušení, jak špatně se lže, když máš mozek na kaši..." pokojem se rozezněl jeho nádherný smích.

"Liame, já se bojím." pípl jsem sotva slyšitelně.

"Čeho, blonďáčku?" opět rukou sjížděl po mých zádech nahoru a dolů. Díky jeho oslovení mi na tváři vyrostl šťastný úsměv a v břiše se rozlétli motýlci, ostatně tak jako vždy.

"Všeho. Že by je má rozhodnutí mohla zabít... Je to prostě hrozně složité! Liame, jestli na mně budou hned ze začátku spoléhat a já jim budu muset rozkazovat a velit... To přece nemám šanci zvládnout... Chtěl jsem dokončit střední a jít na vysokou, ale teď je to všechno v háji, víš? Já už nikdy nebudu moct být šťastný. Nemůžu mít rodinu, protože bych ji ohrozil a nikdy se nebudu moct jen tak projít v klidu sám po parku, nemůžu chodit do lesa... Já nemůžu nic a zároveň musím dělat tolik věcí... A to už teď. Co potom, až podpíšu ty jejich papíry? Co když se budu muset přestěhovat? Byl bych sám. Já bych byl úplně sám a měl bych miliony povinností... Liame, já se bojím. Nechci o vás přijít. Bojím se úplně všeho, co mě ještě čeká."

Jak už je nejspíš jasné, rozbrečel jsem se. Liam mě stiskl pevněji a líbal mě ve vlasech. Zároveň si neodpouštěl slova útěchy a už vůbec se nebál se mým strachům zasmát.

"Ni, kdyby ses musel přestěhovat, jel bych s tebou, ano? Bez problémů můžeme spojit gangy, máš spojenectví Kima a jde z tebe strach, i když to možná nevidíš. Ano, ty jsi roztomilý a mladý, každopádně tvůj vražedný pohled, jaký míváš při akcích, nebo když někdo namítne něco, s čím nesouhlasíš, je prvotřídní a já stále nemůžu uvěřit, že jsi ho ani netrénoval... Já si ten svůj cvičil léta. A navíc, ve světě se o tobě hodně mluví. V televizi jsi jedním z hlavních témat, kdy o tobě mluví jako o novém vyslanci podsvětí. Nazývají tě synem ďábla, Ni. Copak nesleduješ noviny? Nebo třeba jen články na internetu? Nemusíš se vůbec ničeho bát. Ty to zvládneš. Není důležité to, jestli se cítíš jako bůh všech bohů a král pekla. Důležité je, abys tak vypadal a působil, což ty umíš."

"Vážně?" pípl jsem, když mi došlo, co právě řekl. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Takhle to určitě není...

"Přísahám na své bankovní konto!" zasmál se a já s ním.

Možná to zvládnu. Přece to nemůže být až tak těžké a navíc, nic není nemožné.