Secret Love

40✔

Liam

Došli jsme společně dolů. Je to dost divné, když se dva kluci drží za ruce. Vím ale, že Theovi to pomáhá. Cítí se bezpečněji? Ano... Asi je to správné slovo. Vzali jsme vše potřebné a šli zpět do jeho pokoje. Chtěl jsem se začít smát, když jsem viděl jak se snaží vše povléct. ,,Dobrý, já to udělám,"  Ušklíbl jsem se a vzal mu to z rukou. Začal jsem všechno upravovat. 

,,Au..." Sykl jsem. Co... to je?  Nervózně jsem zacítil pach krve a mírnou bolest na stehnu. Probudil se a vytáhl ruku. ,,Promiň," Řekl jeho chraplavým hlasem a já se málem rozplynul. Vůbec nevím, proč mě to tak příjemně rozhodilo. Odkryl jsem svou nohu. Zaskuhral jsem. Měsíc nesvítí tak silně, abych rozeznal zda můžu spát dál. Theo rozsvítil menší lampičku a já viděl veliký flek přes kalhoty. ,,Uhm... Promiň, fakt," Chtěl něco říct, ale já ho zastavil. ,,Nic se neděje," Vstal jsem z postele. Shrnul jsem si kalhoty, ale celé jsem je stáhl. Hodil jsem je na zem a jen se podíval na ránu. 

Můžeme si nalhávat. Nekoukal? Díval se? Zíral na něj, doslova? Milý Theo. 

Otočil jsem se na Thea a jen sledoval jeho pohled. ,,Můžu... Chtěl bych se vysprchovat,"  A on vstal. Při chůzi ke dveřím, mě zastavil a sám si začal ránu prohlížet. Poté mě zavedl do koupelny a řekl, ať čekám. Prohlédl jsem se v zrcadle. Výrazné zhubnutí i ve tvářích, šlehance a modřiny na obličeji. Mé vlasy jsou rozcuchané. Sundal jsem si triko a zvedl ruce. Zatl jsem a podíval se na své svaly. Razantně jsem ubral na svalech. Povzdychl jsem si. Objevily se druhé ruce.

Samozřejmně více svalnaté... 

,,Hej..." Zavrčel jsem. ,,Nedělej si ze mě srandu..." Sundal jsem ruce. Ušklíbl se. ,,Nepotřebuješ svaly," Odpověděl jsem rázem. ,,Potřebuju,"  Uchechtl se, dal věci k umyvadlu a odešel. 

To, co teď cítí Liam... Je to štěstí, nebo jen pouhá láska? Nikdo z nás to neodhadne. Je těžký rozeznat něco, co je podivné v našem životě. S čímkoli. 

Vysprchoval jsem se, a konečně se cítil čistý. Navlékl jsem se do Theovo věcí. Musel jsem se pousmát. Všechno mi je to tak velké! Dokonce mi dal i jeho mikinu. Ta vůně... Každý by poznal, že je to jeho. Přesně osobitá vůně. Nebo... Poznal každý, nebo poznal každý vlkodlak? Teď ani nevím, zda je to dobře, nebo ne. 

Theo

Nemohl jsem se ubránit krátkému úsměvu, který jsem měl pro sebe. Povzdychl si. ,,Co škola?" Přišel blíže. Moc jsem nechápal. ,,Co by?"  Sedl si na postel. ,,Dlouho jsem tam nebyl..." Chvíli jsem zmlkl. Nevěděl jsem, co mám říct. ,,Chceš do školy?"  Nejistě se usmál. ,,Chtěl bych..."  ,,Zítra  se domluvím, co s tím.  Zamyslel jsem se. ,,Buď v klidu..." Lehl jsem si a zavřel oči. ,,Můžu ti věřit, že mohu být v klidu?"   ,,Nepochybně," 

Ráno

Vzbudil jsem se první. Podíval jsem se na Liama. Nemůžu ho nechat tak, aby tu byl zranitelný. Potichu jsem hledal nějaký papír a propisku. Vyhrabal jsem vše z batohu a napsal: 

Nikomu neotevírej, neodemykej. Nedávej nic pryč. Nevím kdy se vrátím,  ale nejpozději večer.                                                                                      Věř mi

                                                                                        -THEO

Dal jsem papír vedle něho na mojí polovinu postele. Zatáhl jsem rolety a vzal batoh. Naházel jsem do něj potřebné věci jako klíče, peněženku a dokumenty o Liamovi, které jsem vytáhl z pod postele. Zamkl jsem všude za sebou. Vzal jsem klíče, bundu. Teď si musím dojít pro auto, abych vůbec něco stihl. 

Auto jsem vyzvedl. Vytáhl jsem mobil a začal volat Derekovi. Dlouho jsem čekal, než mobil zvedl. ,,Hm?"   ,,Neumíš zvedat mobil?!"  Zmlkl jsem a on chtěl něco říct. ,,Jsme venku a teď jdu za tebou,"  Slyšel jsem jen hrobové ticho. ,,Myslím tím, něco vyřešit,"       ,,Jsem pryč..."  Nevěřil jsem mu. Zavrčel jsem. ,,Kde je pryč?"    Ticho. ,,Kde je to tvoje "pryč?"  "  Zavrčel jsem zas. ,,Prostě jinde..."   ,,Kde je jinde?!"  Vyjel jsem po něm. ,,Ježiši jsem u Stilese! Nemůžu teď!"  Zakřičel. ,,Tak si kurva čas najdeš, i kdyby jsi nechtěl, protože jde o něco sakra důležitého a to důležité tě tady drží při životě!  Takže dělej!"  Zakřičel jsem a jen slyšel jeho ticho. ,,Jdi tam... Není to teď důležité..."   Zaslechl jsem v hovoru. ,,Nemluv,"   Řekl Derek. ,,Má pravdu. Něco je tu důležitějšího,"  Zavrčel jsem. ,,Fajn!  Kde?"    Vzdal se. ,,Nejlépe někde, kde nikdo nebude. Nikdo," Zopakoval jsem. ,,Třiadvacet?"   Zadal místo. ,,Fajn, uvidíme se tam..."   Zavěsil jsem a jel tam.

Hey! Dnes menší kapitola... Líbí, nelíbí?   ❤👀🐺