Dobrý pro tebe

27.

Neříkám, že to nebylo zvláštní. Přijít do školy a najít tě postávat u mojí skříňky.

Upřímně jsem ti nevěřil, když jsi tvrdil, žes čekal na mě, ale na druhou stranu... Proč bys v tomhle lhal?

Takže jsem si připadal neuvěřitelně zvláštně, když jsi mě doprovázel do učebny. A všichni se na nás dívali.

Jistě, zastal ses mě, když se mi Randy posmíval, ale z nějakého důvodu nikoho nenapadlo, že šlo o mě. Prostě jen mysleli, že jsi bojovník proti šikaně. Zapomněl jsem se tě zeptat, jestli je pravda, že ti za to ředitel udělil pochvalu (poté, co tě vyhodil na týden ze školy). Ale já bych se už vážně ničemu nedivil.

A pak jsi řekl něco fakt divného.

Měl jsi pravdu, Monty, můžeme být kamarádi. Zvládneme to.

Zvládneme co, Olivere? Být přátelé navzdory škole? Navzdory světu? Nebo jsi to myslel obecněji? Že to prostě jenom zvládneme? Šlo o naši minulost?

Mluvíš v kódech a já jsem pak zmatený a připadám si jako totální idiot, a proto se raději nikdy neptám. Ale jinak máš určitě pravdu.

Zvládneme to.