Dobrý pro tebe

33.

Jestli to byla blbost? No tak to stoprocentně.

Ještě nikdy jsem se v noci nevykradl ze svého pokoje, nevylezl oknem a neutíkal temnou ulicí na druhou stranu čtvrti.

Ještě nikdy jsem tak rychle neběžel. A to myslím smrtelně vážně, protože já na běh fakt moc nejsem.

Ještě nikdy jsem neměl takový strach, když jsem někoho zahlédl.

Ještě nikdy jsem totiž podobnou šílenost neudělal.

Jenže já musel. Musel jsem, protože jinak bych zešílel. Od pátečního večera nemůžu spát. Nemůžu myslet. Ať dělám cokoliv, pořád se mi vrací ta chvíle.

Takže ne, nemohlo to pro tebe být překvapující, když jsem stál v pyžamových kalhotách před tvým domem a házel ti kamínky do okna. A ani tvoje běž domů, Monty mě nemohlo zastrašit, protože zcela upřímně, zažil jsem toho dost, abych si stál za svým.

A já chtěl vědět, co to kurva mělo znamenat.

Nakonec dokážu přece jenom něco vyhrát, nemyslíš? Alespoň tak jsem to vnímal, když jsi nakonec obrátil oči v sloup a naštvaným, rezignovaným hlasem řekl fajn.

Fajn, tak pojď ke mně do pokoje.

Proto jsem se taky usmíval. A tys kroutil hlavou.