You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~52~

Opráším se, upravím růže, které jsem zabalil do papíru ze zápisníku, aby mě ty trny už nepobodaly, a napřímený zaklepu na dveře od Jungkookova kumbálu. Kdyby byl obyčejný den, prostě rozrazím dveře, vtrhnu tam, jako by se nechumelilo, Jungkook by se mě zase lekl, seřval by mě a dost možná bych toho zase večer litoval, ale dneska není tak obyčejný den, tak mu tohle nebudu dělat.

„Dále." Ozve se od dveří, ale tohle já nechci, takhle určitě zase bude sedět za stolem a já potřebuju, aby stál (heh, jakože on...abych mu mohl popřát), takže zaklepu ještě jednou. Konečně zaslechnu kroky blížící se ke dveřím.

„Říkal jsem, že můžete vstoup-..." zarazí se, když dveře otevře a uvidí mě s rudými růžemi v ruce a nevinným úsměvem. Už jsem chtěl spustit s přáním, ale vyrušil nás nějaký vězeň, který prošel okolo a uchechtnul se.

„Ale, ale, další, co si chce šplhnout." Protočím panenky a vtlačím Jungkooka za dveře, které hned zavřu, abychom byli konečně sami, přitom mu chytnu ruku a celý červený s ní začnu třást.

„Jungkookie, nezapomněl jsem, vím, že máš narozeniny, takže ti přeju všechno nejlepší, hlavně zdraví, to ty nejvíc potřebuješ, hodně lásky, s tím ti moc rád pomůžu, a taky už žádné starosti, které ti přivádím většinou já, za to se omlouvám, ale slibuju, že už nebudu dělat žádné problémy...ummm, a...j-já nevím, co ti mám ještě říkat, prostě...prostě tě hrozně miluju, víš?" vyhrknu to všechno naráz, a když konečně skončím, nadechnu se a zarazím pohled do země, protože z nejoriginálnějšího přání se stalo to nejtrapnější. Jungkook mě ale donutí zvednou hlavu jeho nádherným smíchem.

„No...páni, Taehyungu, tak to bylo překvapení, opravdu, a...moc děkuju, nemyslel jsem si, že vůbec víš, kdy mám narozeniny." Konečně chytnu normální barvu a taky se usměju od ucha k uchu.

„Ále, to víš, že to vím...no, tohle je pro tebe." Podám mu růže a on si je převezme. Hned poté následuje malá letmá pusinka na mé rty.

„Děkuju, Tae, ale...nejsou to ty růže ze zahrádky, že ne?"

„Co? Tsh, rozhodně ne." On se na mě podezíravě podívá, poté chytne moje ruce a pohlédne na moje podrásané dlaně. Přitom si povzdechne a přitáhne si mě do objetí.

„Taehyungie, ty jsi takové moje jedno velké překvapení, že? Proč jsi je trhal, vždyť tě to poškrábalo." Zavede mě k tomu malému gauči a z malé skříňky na papíry vytáhne lékárničku. „Zůstaň sedět, vydezinfikuju ti to."

„Ne, Jungkooku, to nemusíš...neměj se mnou zase starosti, už jsem ti popřál, že žádné nebudou, zajdu si za Seokjinem..."

„To nejsou starosti, dám ti na to jen dezinfekci, neměl jsi ty růže trhat, i když...jsou opravdu nádherné, mám je rád." Oh, takže jsem se trefil, no, byly tam ještě tulipány, ty by navíc napíchaly, ale tak nějak jsem tušil, že růže mají k Jungkookovi blíž.

„Chtěl jsem ten hlavní dárek něčím doplnit, no...ummm, to mi připomíná, sáhni mi do kapsy."

„Cože mám udělat?"

„Sáhnout mi do kapsy od kalhot, mám pro tebe ještě něco." Jungkook se ušklíbne a s rukou zabloudí k mým kalhotám, leknutím se ale nakrčím a zase zrudnu, když jeho dlaň ucítím někde jinde.

„Ah~ J-Jungkooku...ř-řekl jsem do kapsy." Jungkook se zasměje a konečně s rukou zajede do toho správného místa. Celý natěšený už čekám, až vytáhne ten lesklý zlatavý náramek a zlíbá mě tady dojetím, ale on stále nic nevytahuje a vypadá docela zmateně.

„Ehm, Tae? Nic tam není." Tohle mě zarazí, jak to? Dával jsem si ho do kapsy, tím jsem si jistý. Zamračím se a hlavou kývnu na druhou stranu.

„T-Tak v druhé kapse?" Jungkook sáhne do druhé, ale ani z té nic nevytáhne. Tohle mě docela vyděsí, nemohl jsem to přece ztratit! Bože, bylo to tak drahé, ale hlavně to bylo pro Jungkooka. Stoupnu si a sám si kapsy prohledám, ale opravdu nic nenajdu.

„Ale ne, to ne, ne, ne, kruci!" zanadávám a zoufale se zase posadím, „byl jsem s Yoongim v nákupním centru, koupil jsem ti tam náramek za poslední svoje peníze, chtěl jsem ti ho dát z lásky, ale teď ho nemám...musel mi někde vypadnout..." Jungkook nejspíš pozná, že mě to trápí, sedne si vedle mě a pohladí mě po zádech.

„Oh, Tae, to nevadí, jsem moc rád, že jsi na mě tak myslel, ale nemusíš se tím trápit, jsem strašně rád za ty růže a taky, že sis vůbec vzpomněl, stejně ten nejhezčí dárek jsi ty sám." Do očí se mi nahrnou slzy, měl jsem dojmout já jeho, ne on mě, uhm.

Někdo zaklepe na dveře a poté se ozve hlas nějakého dozorce.

„Pane Jeone? Jste tam? Potřebujeme zajet pro to zimní oblečení pro vězně." Jungkook si povzdechne a zvolá nazpátek.

„Jo, už jdu, nastartujte dodávku!" Otočí se na mě a líbne mě na čelo. „No, slyšel jsi, musím jít, ještě jednou moc děkuju za to překvapení, zlepšil jsi mi den, opravdu, ale...ty by ses měl taky vrátit do práce, kdyby někdo zjistil, že nejsi v knihovně, tak bych to za tebe zase musel žehlit já, a to nechceš, že?"

„Ummm, a pak bych si to žehlil u tebe, co?" On přikývne a rozcuchá mi vlasy.

„Už mě znáš." Nasadí si uniformu a vyjde ven ze dveří. Já ještě sedím na gauči a přemýšlím, kde jsem mohl vytratit ten náramek a první, co mě napadne, je zahrádka. Hmm, možná ta knihovna ještě počká, náramek je důležitější. Kývnu si pro sebe hlavou a taky vyjdu ven z kumbálu, utratil jsem za to všechno, doslova! Takže ho najdu, ať mě to stojí cokoliv, tak.

Děkuju za 2K votes 💜🎉