Prolog

117 20 4
                                    

Všechna rána, která za posledních pár let žena zažila, byla naprosto stejná. Všechna. Až na to dnešní.

Netušila, co si myslet. Netušila, jak se cítit. Byla překvapená, měla strach a zároveň vztek. Ale kdesi v hloubi duše doufala, zatímco hleděla na papírek popsaný úhledným písmem a s obtíží četla každé slovo.

„Už to nemůžu vydržet. Vyrážím na cestu, maminko moje. Najdu ho. Najdu náš poklad. A pak budeme zase všichni šťastní."

Ztracený pokladWhere stories live. Discover now