Eleanor Volturiová

I.

Ahoj. Jmenuji se Eleanor. Dnes je 14.srpna roku 1820 a mám své 18 narozeniny. Žiji s mamkou, tetou Annabell, strýcem Louisem a jejich synem Sebastianem v malém městečku Certadlo. To leží mezi Florencií a Volterrou. Mamka měla manžela před 20 lety bohužel byl zavražděn a s mým otcem se potkala jen jednou. Byl vysoký, blonďatý a na barvu očí si mamka už nevzpomíná. Mamka má hnědé vlasy a modré oči. Já jsem zdědila barvu vlasů a výšku po svém otci a barvu očí po své matce.

Mamka my vždy říkala, že v naší rodině jsou hlavní osmnácté narozeniny. Naštěstí to není vybírání manžela jako v ostatních rodinách. Já se dozvím co je pro naši rodinu důležité až dnes večer. Nesmírně se těším.

,,Tak zlatíčko nastal čas ti povyprávět rodinou historii." Řekla máma. Usadili jsme se v kuchyni ke stolu. ,,Naše rodina je velmi důležitá. Už tisíce let po naší zemi chodí krvelačná stvoření. Upíři. Naším úkolem je tyto stvoření najít a zabít. Existují i vlkodlaci ty také zabíjíme i když ti většinou neútočí na nevinné lidi. Každý člen rodin lovců se musí k rodině přidat. Kdysi dávno to platilo jen pro chlapce, ale počty upírů se stále zvedaly tak se postupem času musely přidat i dívky. Ty si už z osmnácté generace lovců. Není to tak běžné. Umírá nás hodně mladých a bez dětí. Naše rodina patří k nejstarším a nejlepším lovcům. Velmi silní byli také Cullenové, ale bohužel jejich rod upíři pozabíjeli. Právě k vůli tomuto musíte se Sebastianem každé ráno tak často běhat a šermovat s těmi dřevěnými meči, ale s tím je teď konec. Teď už budete bojovat s pravými meči. Ty vám budou sloužit i proti upírům i když s mečem není tak lehké ho zabít. Nejlepší způsob je ho zapálit. S mečem mu musíš probodnout srdce a nebo jim useknout hlavu, ale to je k vůli jejich tvrdé kůži nemožné." Sebastian se zvedl a šel do vedlejší místnosti. ,,Každý na své osmnácté narozeniny dostane meč od svého otce. Ty ho bohužel nedostaneš. Dostaneš ho po muži, který by byl tvým otcem kdyby ho ty stvůry nezabily." Mamce ukápla slza. Sebastian právě přišel a v ruce měl krásný meč. Byl docela dlouhý a štíhlý. ,,Ten meč patřil Josephovi a teď patří tobě. Co na něj říkáš?" Vstala jsem a vzala si od Sebastiana meč byl překvapivě lehký. ,,Je nádherný. Čekala jsem, že meče jsou těžší." ,,Máš pravdu, jsou těžší. Tento je ze speciálního železa, které už není k nalezení. Všechny meče z tohoto materiálu mají upíři ve svém sídle." ,, A kde to sídlo je?" ,,To bohužel nevíme. Snažíme se to z těch co chytíme dostat, ale žádný z nich nám to ještě neřekl." ,,Eleanor akorát to že budeš lovcem tě bude stát jednu oběť." ,,A ta oběť je jaká?" ,,Už nebudeš moci vůbec nosit šaty. Mrzí mě to." ,,Už teď je nenosím skoro vůbec. O hodně horší by bylo kdybych si musela nechat ostříhat svoje krásné vlasy." Byla jsem smutná, že už jsem si nemohla oblékat svoje krásné šaty. Sice jsem je nosila málo, ale i tak. ,,Některé ženy si nechávají ostříhat i vlasy, aby jim při boji nepřekážely." ,,Takovou oběť já nehodlám podstoupit." ,,Chápeme. A teď ti musíme říci jak poznáš vlkodlaka a upíra. Vlkodlaka poznáš tak, že nechodí moc oblékán a když se k němu přiblížíš cítíš jak z něj sálá teplo. Upíra poznáš tak, že má rudé oči, ledovou kůži, ohromnou sílu a rychlost. Víme kde ve městě žijí dva upíři. Dnes je zabiješ. Tedy až se převlékneš." ,,Ale vždyť já mám jen šaty a oblečení na cvičení." ,, Už ne. Právě jsem ti vybavila tvůj šatník novým oblečením." ,,Děkuji tetičko." ,,Nemáš vůbec zač."

Šla jsem se podívat na svoje nové oblečení. Některé nevypadalo vůbec špatně. Košile měly límec po celém krku. Byly z tvrdého, ale pružného materiálu. Kalhoty také. Kabáty byly z kůže a uvnitř byl kožich. A také jsem měla lehké bundy z kůže. Vzala jsem si bílou košili, černé kalhoty, bundu a boty. Ve skříni jsem našla pouzdra na meče. Nacházely se tam dvě varianty: kolem pasu a na záda. Já jsem si vybrala pouzdro na záda.

S ostatními jsem se potkala v kuchyni. Měli stejné oblečení jako já. Akorát barevné kombinace se lišily. ,,Tak jak si připravená na svůj první boj sestřenko?" Zeptal se Sebastian. ,,Těším se, ale také se trochu bojím." ,,Také jsem měl takové pocity ze svého prvního lovu."

Vyšli jsme a zastavili jsme se asi po patnácti minutách chůze. ,,Tam bydlí. Snaž se pohybovat potichu a dávej bacha ať ti nezlomí vaz." Někdo seděl na zahradě. ,,To jsou oni?" ,,Ano." ,,Tak pojďte." Rozkázal Luis.

Vytáhla jsem svůj meč. Snažila jsem se jít pomalu a potichu. To se mi bohužel nepovedlo. Těsně za nimi jsem šlápla na větvičku a ta praskla. Sakra. Venku byli tři. Vrhli si na rodinu. Aspoň nebudu muset nikoho zabít. Když v tom vyběhli z domu dva. Oba šli po mě. Ale když se ke mě přiblížili a pořádně se na mě podívali stuhli. Netušila jsem proč, ale využila jsem toho a jednoho jsem zabila. Probodla jsem mu srdce. Nebylo to zase tak těžké jak doma popisovali. Chystala jsem probodnout i druhého. Bodla jsem přímo na jeho srdce. Uhnul. Naštěstí v tu chvíli přiběhl Sebastian a chytil ho do řetězů. Zatáhl, povalil ho na zem tam mu zavázal i ruce a meč mu přiložil k srdci. Lehce zabodl meč do upírovi kůže. Přišla jsem blíže. ,,Kde se nachází vaše sídlo?" Upír mlčel a stále na mě zíral. Sebastian mu zabodl meč do hrudníku o něco více. Upír sykl bolestí. ,,Tak kde.?!" Zakřičel Sebastian. ,,Kdo jsi? Vypadáš jako on." Řekl upír. V jeho očích jsem viděla strach a bolest. ,,Když nám to neřekneš tak tě zabiju." Vyhrožoval mu Sebastian. ,,Jak se o tobě dozví půjdou po tobě." Sebastian mu zabodl ještě více do hrudníku. ,,Půjdou po tobě dokud nebudeš mrtvá." A to byla jeho poslední slova. ,,Dej tam toho na tu hromadu." Přikázala my mamka. Dala jsem ho na hromadu k ostatním. ,,Ustupte." Řekl Luis. Hodil na hromadu pochodeň. Těla začala hořet. ,,Fuj to smrdí." Postěžovala jsem si. ,,Ale prosím tě to máš jenom rozmazlený nos." Začal se smát Sebastian.

Už jsme šli domů. Kousek jsem zaostávala za Sebastianem. Popoběhla jsem, abych ho dostihla. ,,Koho myslel, když říkal, že po mě půjdou?" Zeptala jsem se Sebastiana. ,,S největší pravděpodobností myslel Volturiovi." ,,Kdo to je?" ,,Jejich královská rodina. Aro, Marcus a Caius. Oni dohlíží na to, aby jejich svět zůstal ukryt před lidmi a také na to, aby upíři dodržovali jejich pravidla." ,,Když dohlíží na to, aby jejich svět zůstal před námi ukryt tak to nás loví?" ,,Ano. A řekl bych, že budeme na jejich seznamu někde vysoko." ,,Proč?" ,,Protože v poslední době naše rodina zabila už stovky upírů a navíc nás děda zabil Marcusovu manželku a ten přísahal, že žádný člen jeho rodiny nepřežije." ,,Tak jak to, že naše rodina pořád žije?" ,,Utekli jsme z Florencie kde v tu dobu Marcus s jeho ženou pobývali."  ,,To jste neutekli moc daleko." ,,To ne, ale víš jak se říká pod svícnem je největší tma." Tomu jsme se začali smát.

Konečně jsme dorazili domů. Přichystala jsem si teplou vanu. Po koupeli jsem si přichystala věci do školy. Od Sebastiana jsem k narozeninám dostala dýku která jde lehce schovat. Takže ji budu nosit do školy. A teď jdu konečně spát. Nedařilo se my usnout pořád jsem přemýšlela nad tím co my ten upír řekl. Vypadám jako kdo? Po pár hodinách jsem konečně usla.

Ahoj tohle je má první knížka doufám, že se vám bude líbit. ♥️