Eleanor Volturiová

V.

V noci se mi spalo celkem dobře. Vstala jsem a šla jsem se převléct. Vzala jsem si černé hedvábné šaty a na to jsem si vzala svůj plášť. Vydala jsem se k pracovně Carlisla. Zaklepala jsem na jeho dveře. ,,Pojď dál Eleanor." ,,Dobré ráno." ,,Dobré ráno. Jak ses vyspala?" ,,Dneska celkem dobře." ,,Tak to jsem rád." ,,Jdeme si pro tvoji svobodu?" ,,Mohli bychom."

Dneska mám narozeniny a jsem tu už skoro rok. Tak bych mohla dostat k narozeninám Carlislovu svobodu.

Došli jsme do trůnního sálu. ,,Jak se vyspala naše krásná lidská bytost?" ,,Dobře, děkuji za optání Aro." Aro se na mě usmál, tak jsem mu úsměv oplatila. Chytla jsem Carlisla za ruku a táhla jsem ho blíže k trůnům. ,,Chtěla bych vás mí drazí vládcové o něco požádat. Dnes mám narozeniny a jako dar od vás bych chtěla ať propustíte Carlisla že svých služeb. Tady Carlisle se necítí úplně nejlépe ve společnosti upírů co zabíjejí nevinné lidi a jelikož za tu dobu co tu s vámi vás nepožádal o to, aby mohl odejít žádám vás já." ,,Proč bychom ho měli propustit?" ,,Tady nenajde své štěstí, když ho necháte jít. Najde konečně někoho kdo se s ním bude živit zvířecí krví. A konečně bude moci využít své znalosti z medicíny." ,,Jak to víš s takovou jistotou Eleanor?" ,,Viděla jsem to ve svém snu." Byla to spíše vize než sen, ale to je jedno. Aro vstal a přišel ke mě blíže a podával mi svoji ruku. Přijala jsem ji ať vidí co Carlisla čeká, když ho propustí. Jak ji pustil podíval se na mě a pak na Carlisla. Otočil se na své dva bratry. ,,Mí drazí bratři viděl jsem, že našeho přítele Carlisla čeká zářivá budoucnost v medicíně. Za mě může jít. Co na to říkáte vy?" První se rozhodl Marcus. ,,Když tu nechce být tak může jít." ,,A co ty Caiusi?" ,,Za mě samozřejmě ne, ale jelikož můj názor nic nezmění ať si jde. Aspoň už budeme moci zrušit tu jeho pracovnu." ,,No tím bych si nebyl úplně tak jistý. Tady Carlisle a Eleanor se dohodli na tom, že si ji Eleanor může nechat, když bude moci odejít." ,,Proč mám takovou dceru?" Na jeho otázku mu nikdo neodpověděl. ,,Drahý Carlisle děkujeme ti za tvé služby. Tímto ti dávám svolení k opuštění Voltery, ale nejdříve by jste měli zajít na svůj poslední lov. Ať nám tady ten pach zvířecí krve nezůstává dlouho." ,,Děkuji ti strýčku Aro." Felix v rohu místnosti vyprskl smíchy a následně také Marcus. Caius se se vztekem v očích podíval na mě, Felixe a následně i na svého bratra Marcuse. Carlisle se uklonil a řekl: ,,Děkuji vám, že mohu odejít. Snad se naše cesty nebudou protínat ve zlém." ,,Po lovu se sem vrátím." ,,Budeme tě očekávat." Řekl vztekle Caius. S Carlislem jsme se otočili a vydali se do lesa.

,,Ani nevím jak ti mám poděkovat." ,,Nemusíš mi děkovat. Bohatě mi bude stačit, když budeš šťastný." ,,Snad budeš šťastná i ty." ,,Mé štěstí spočívá v tom kolik upírů zabiji, ale nechci je zabíjet tak, aby mi ho někdo držel. To pak člověk nemá ten správný pocit z vítězství. A teď už ticho jdeme si pořádně zalovit." ,,Dnes žádné medvědy. Je to jasné?" ,,Jen pokud nebudeme lovit jen zajíce." ,,Dnes půjdeme na jeleny. Stačí ti tak velké zvířata?" ,,Ano to mi bude stačit." ,,Cítíš nějaký pach co jsi včera necítila?" ,,Ano." ,,Tak se ho drž." Šla jsem po tom pachu, jak mi řekl. Šli jsme asi 5 minut. Zvedla jsem pohled a viděla jsem stádo jelenů a laní. ,,Ten největší je můj." Oznámila jsem Carlislovi a ten se nad tím jen pousmál. Já jsem tedy ulovila toho největšího jelena a Carlisle si ulovil dvě menší laně. ,,Když vidím jaká zvířata lovíš, doufám že u toho zůstaneš i po mém odjezdu." ,,Budu se snažit. Je to dobré na odreagování." ,,To rád slyším.Teď si půjdu do pracovny pro pár knih a odejdu. Půjdeš se mnou do už do tvé pracovny?" ,,Velice ráda tě doprovodím do své pracovny."

Ve své pracovně jsem si sedla do jednoho z pohodlných křesel. A pozorovala jsem Carlisla. ,,Knihy o medicíně ti tu nechám a vezmu si jen knihy, které jsou moc osobní." ,,Děkuji ti za ně." ,,Teď pro mě bude ta nejtěžší chvíle co jsem upír." ,,Ale prosím tě, určitě se naše cesty ještě střetnou. Jen nevyváděj žádné blbosti, ať tě nemusím pak popravit." ,,Budu se snažit. A teď mě poď obejmout." ,,Velice ráda." Vstala jsem z křesla a šla jsem ho obejmout. ,,Budeš mi chybět." ,,Ty mě taky. Nebreč, když já nemůžu." ,,Promiň." Utřela jsem slzy do svého hábitu. Carlisle mě pustil. ,,Doprovodím tě před palác."