Eleanor Volturiová

VII.

Bolest byla tak velká, že jsem upadla do bezvědomí. Před očima se mi přehrával celý můj život. A došlo mi, že jsem měla odejít s Carlislem. Jak jsem si vzpomněla na Carlisla objevil se mi před očima. On a celá jeho rodina. Vypadali šťastní. Takové štěstí jsem já nikde nezažila. Jen těch pár dní co jsem trávila právě s ním. Mohla bych utéct k němu, ale nevěděla jsem jestli bude mít rád mé nové já. A také jsem nechtěla, aby je zabili kvůli mě.

Bolest už pomalu ustávala. Takže proměna se chýlila ke svému konci. Už jsem začínala pociťovat pálení v krku, které naznačovalo moji žízeň. Přestala jsem dýchat a mé srdce přestalo tlouct. ,,Proč se neprobouzí?" ,,Jen jí dej chvilku času Demetri." Hlavně jsem musela hrát, že si nic nepamatuji.

Otevřela jsem svoje rudé oči a posadila jsem se. No páni to je rychlost. Seskočila jsem z postele a vydala jsem se ke svému zrcadlu. Demetriho a Caiuse jsem si zatím nevšímala, ale věděla jsem naprosto přesně kde jsou. Když jsem byla u zrcadla prohlížela jsem svoje oči a bledou kůži. Někdo si odkašlal. Otočila jsem se a uviděla jsem je stát u dveří. ,,Kdo jste a co jste mi provedli?" Blonďatý upír se ke mě pomalu přibližoval. ,,Já jsem tvůj otec Caius Volturi." ,,Jak ti mohu věřit, že jsi můj otec?" ,,Podívej se na naši podobu v zrcadle. Jsme skoro stejní." Podoba tam byla velice velká. ,,A kdo je tamto otče?" Ukázala jsem na hnědovlasého upíra. ,,To je Demetri. Upír který tě má rád a který naší rodině slouží." ,,Upír?" Zeptala jsem se se strachem v mém hlase. ,,Nemusíš se bát. Neublíží ti. Také jsi upírka." ,,To proto mám červené oči?" ,,Ano a teď už pojď představím ti ostatní."

Šla jsem vedle Caiuse. Demetri šel kousek za námi. ,,Kam to jdeme?" ,,Do trůnního sálu." ,,Jak se jmenuji?" ,,Eleanor Volturiová." ,,To je hezké jméno." ,,Ano to opravdu je." Řekl mi Demetri. ,,Co všechno si pamatuješ?" ,,Pamatuji si jen to co se odehrálo po mém probuzení." ,,A kolik mi je?" ,,To je trošku složitější. Nevíme to přesně, ale vypadáš na dvacet let." Vešli jsme do trůnního sálu. ,,Podívejte koho vedeme." ,,Rád tě zase vidím." Objal mě blonďatý upír. ,,Promiň nic si nepamatuji." ,,Tak v tom případě já jsem Felix. Nejlepšího bojovníka tady nenajdeš. A být tebou dávám si bacha na ty tři co sedí na těch trůnech." ,,A to jsou?" ,,Já a mí dva bratři. Aro a Marcus." Aro ke mě přiběhl a podal mi ruku. Samozřejmě jsem věděla co chce udělat. Chtěl se ujistit, že si nepamatuji nic. Podala jsem mu ruku a ukázala jsem mu jen to co se dnes stalo. Když pustil moji ruku usmál se na mě. ,,Jsem rád, že jsi zase s námi." ,,Já budu určitě také. A mohla bych dostat něco co by zmírnilo to pálení v krku?" ,,Samozřejmě. Jane běž pro Heidi." ,,Ano." ,,Proč v krku pociťuji takové pálení?" ,,To je žízeň má drahá. Nebude to trvat dlouho. Jak se napiješ krve ustane i pálení." Mám štěstí, že jsem za svůj život pár novorozených upírů poznala. Vím, že se moc neumí ovládat a v prvních měsících jsou daleko silnější a rychlejší než ostatní. Snad mé ovládání teď bude lepší. ,,Pro koho Jane šla?" ,,Šla říct Heidi, že může přivést turisty." Otevřely se velké dveře trůnního sálu, z nich vyšla Jane a vzápětí za ní šla Heidi s asi dvaceti turisty. Už jsem slyšela jejich srdce. Jejich srdeční frekvence byla v normálním rytmu. Zatím se nebály. To se za chvíli změní. Vyrazila jsem po své první oběti jen co se za nimi zavřeli dveře. Ostatní se do nich pustili hned po mě. Nakonec jsem zabila ještě čtyři. Chuť jejich krve byla daleko lahodnější, než když jsem byla člověk. ,,Je to lepší Eleanor?" ,,Ano otče, děkuji za optání." Nelhala jsem mu. Po tolika letech jsem konečně necítila to strašné pálení v krku. Caius se na mě usmál. Také jsem se na něj usmála. Co si tak asi myslí? Jak jsem na tady tu větu jen pomyslela, tak jsem slyšela všechny myšlenky všech upírů v této místnosti. Bylo to strašné. ,,Jsem rád, že si nic nemapatuje." To bylo od Caiuse. ,,Chudák holka." Ta zase od Marcuse. ,,Nejraději bych ji zabila." Tahle myšlenka byla od Jane. Kdo jiný by si tohle mohl taky myslet. ,,Už sice není člověk, ale její sladkou vůní pořád cítím. Jak já ji mám rád. Kdyby nebyla Caiusova dcera, tak bych ji na tom bojišti ochutnal. S tím nutkáním bojuji každý den co je tady." Tolik myšlenek se na mě valilo a navíc se na mě valily všechny naráz. Zavřela jsem oči a začala jsem jednotlivé myšlenky třídit. Napřed jsem začala tím, tě jsem určila to jestli patří ženě nebo muži. Pak jsem pokračovala podle toho komu patří, když jsem to udělala pořád jsem je slyšela, ale už nebyly tak výrazné. ,,Měli by jsme ji zabít. Tak jako kohokoliv jiného kdo by provedl něco takového jako provedla ona." Tahle myšlenka patřila Arovi. Nejnebezpečnějšímu že všech vládců. Chtěla jsem hned utéct, ale to by pak znamenalo, že bych prozradila svůj dar o kterém Aro neví. Uteču dnes večer. ,,Eleanor budou tě neustále hlídat tito tři upíři, aby se ti nic nestalo a také aby si se tady neztratila. Jako by mi četl myšlenky také. ,,To jsi hodný Aro, že myslíš na mé bezpečí." Odpověděla jsem mu se širokým úsměvem na tváři. Takže je nechá ať mě zabijí. On ale netuší, že vím jak moc mě chce mrtvou. Otočila jsem se je svým novým chůvám. ,,Ukažte mi cestu na místo kde jsem před proměnou trávila nejvíce času." Přikývnuli mi na znamení, že mi rozuměli. A teď se uvidí jestli mě má v plánu zabít rovnou nebo nikoliv.

Mé tři chůvy mě dovedli na správné místo. Do pracovny Carlisla. Jak moc mi chybí. Chtěla bych ho zase potkat, ale nechtěla jsem ho ohrozit. Vzala jsem si jednu z knih a dělala jsem, že si čtu. Dva upíři byli se mnou v místnosti. Poslední byl na chodbě. Na stole pořád ležely lékařské potřeby. Ty mi byli, ale k ničemu všechny byli příliš malé na useknutí hlavy. Ale pod nemocniční postelí byli nože, které by to dokázali. Vstala jsem a šla jsem k posteli. Oba dva upíři mě pozorně sledovali. Klekla jsem si k posteli, tak aby neviděli co dělám vytáhla jsem přesně tři nože. Rychle jsem se otočila a hodila jsem dva z nich takovou rychlostí, že by je lidské oko nepostřehlo. Vložila jsem do toho takovou sílu, že nože se zabodli až po čepel do kamene. Třetí upír slyšel hluk. Jak vešel do místnosti zopakovala jsem proces. Hodila jsem nůž, který se zabodl na chodbě do stěny a hlavy všech tří teď byli na zemi vedle sebe. Slyšela jsem jak z dálky někdo běží. Neměla jsem čas utéct hlavními dveřmi. Takže jsem to musela vzít přes okno. Ještě než jsem proskočila oknem vzala jsem si poslední tři nože.

Běžela jsem na sever. Už jsem běžela skoro půl dne. A oni za mnou. Napřed jsem chtěla jít do Anglie, ale tam by mě Demetri našel. Demetri je ten nejlepší stopař na světě. Ještě nikdo mu neutekl. A já jsem chtěla být první, která mu uteče. Vydala jsem se tedy do Francie.

Když jsem byla ve Francii tak jsem zabila pár lidí, abych doplnila sílu. Jak jsem uspokojila svoji žízeň běžela jsem na východ.

Na východě Francie jsem skočila do moře a vydala jsem se do Ameriky.