Andělský vlkodlak

*11. Zmatená

Jakmile zastavili před bytem sester Arual, promluvil jeden z hromotluků, co je měli chránit. „Luno, prosím, počkejte zde. Prohledáme okolí, pro jistotu." A vystoupil.

Zůstaly v autě jen se dvěma dalšími „bodyguardy". „Do prdele práce už," plácla se do čela Charleen. Bylo jí srdečně ukradené, že není sama. Už cítila skutečně silnou frustraci.

Freya se na ni tázavě otočila. „Co?"

„Já nejsem jejich luna, sakra." Naštvaně gestikulovala.

„S dovolením bych vám to vysvětlil, pokud dovolíte," promluvil najednou váhavě jeden z mužů. Obě se na něj podívaly.

„No, mluv," vyštěkla Charleen podrážděně.

„Vy jste naše luna, bez ohledu na to, zda proběhlo označení, či ne. Náš alfa, kterému mnozí z nás dluží, mimo jiné, i za svůj život, si vás vybral a vtiskl se do vás. Tím si vás označil myslí. Proto je každý člen naší smečky - norské severní - povinen vás takto oslovovat. Patří to mezi naše zvyky i pravidla." Muž, tedy spíš vlkodlak, mluvil klidně, ale důrazně, protože chtěl, aby Charleen pochopila vážnost jeho slov. Věděl totiž, že čím déle bude vyvolená odolávat, tím bude alfa protivnější. A pak, po nějakém čase, už i nezvladatelný, pokud se Pouta nevzdá. Ale to prozatím luna vědět nemusí, na to je čas, pomyslel si.

„Ale mně to oslovení vadí, ehm -," zasekla se, jelikož netušila, jak ho oslovit.

„Jsem Richard," pochopil muž na předním sedadle a přívětivě se usmál do zpětného zrcátka.

„Richarde - děkuju - prostě ani nevím, zda se jí chci stát, a vy se hned všichni chováte, jako by to snad byla hotová věc. A to už vůbec nemluvím o vašem alfovi." Frustrovaně si promnula kořen nosu a povzdechla si. Začínalo toho na ní být skutečně moc.

Tlak na hrudi, když je s Alexem, bolest když je bez něj. Navíc, když jsou od sebe daleko, jde na ni stísněný pocit, a také osamělost, což jí opravdu vadilo. Nechtěla být závislá. Ona, Charleen Violet Arual, nikdy nebyla, není a nebude závislá na opačném pohlaví. To byla její malá soukromá přísaha od doby, když se dozvěděla příběh její matky. Ta teď bez jejich otce nedokáže udělat ani krok. Nemohl za to on, ale někdo jiný - spíš něco jiného - ale o tom později. Char nebyla feministkou, ráda se odevzdávala do mužské náruče, či si nechala s něčím pomoci, ale čeho je moc, toho je příliš.

Nejdřív nadpřirozeno nenáviděla se vším, co k němu patří, už jen z toho důvodu, že její matka na vlastní kůži pocítila, jak tyhle bytosti - a je jedno jestli duch, vlkodlak, nebo bůh ví, co ještě, zkrátka všechny tyto proti přírodě zrozené stvoření - dokáží ublížit.

Jenomže, pak si do jejího života s klidem nakráčel pekelně, nebo spíš nebesky nádherný muž, vlkodlak a ještě ke všemu silný a autoritativní alfa, který jí v něm začal dělat zmatek. A přivlastňoval si ji.

Proč mě, proboha?! Proč zrovna mě? A za to všechno může beztak Freya, která si nedávala pozor na cestu. Do pekla se vším...

A aby toho nebylo málo, když měla možnost se vlkodlačího Pouta zbavit, odmítla. Proč? Protože měla pocit, že přichází o něco moc cenného, o něco, co sídlí hluboko v jejím hrudníku, přímo v srdci. Byla srab, nedokázala to Pouto pustit. Nechtěla přijít o ten krásný pocit, když má Alexandera nablízku. Co budu dělat? Co mám u celýho nebe sakra dělat?...

„Haló, Char? Země volá Char!" probrala ji z toku chaotických myšlenek Freya.

Jak dlouho na mě mluví? „Oh, ehm, omlouvám se. Trochu jsem se zamyslela. Co kdo říkal?"