Andělský vlkodlak

*31. Návrat strážného anděla

V tu chvíli se rozrazily dveře a z nich vyběhl alfa, snad ještě bledší než obvykle, jako kdyby hořelo. Když otočil hlavu a všiml si, že je jeho družka v pořádku a sedí tam se svým otcem, viditelně si oddechl.

„Alexi?" zvedla Char udiveně obočí.

„Eh, pardon, totiž," zhluboka se nadechl a vydechl, aby se uklidnil, „já se... lekl. Nemohl jsem tě nikde najít. Omlouvám se, pane," kývnul na Angela, ale ten byl naprosto v klidu.

„V pořádku, chlapče." Po takové větě sebou alfa trhnul a Charleen měla co dělat, aby se nezačala smát. Nikdy si nikdo nedovolil takhle Alexe oslovit. „No nic, já už poletím. Jsem unavený," zvednul se Angel, mrknul na ně a roztáhl křídla, jakoby nic. „Dobrou." S úsměvem se otočil a jediným silným mávnutím křídly byl nad barákem, druhým švihem pryč z dohledu.

To Alexe donutilo jeho oslovení přejít. Vždyť byl Angel mnohem starší než on, otec jeho milované a navíc... sakra, poloviční anděl! „Díky němu jsem si uvědomil, že existují stvoření mnohem silnější, než jsem kdy byl já," promluvil Alex po chvíli, stále se dívajíc na místo, kde anděl zmizel. Charleen se zvedla a šla k němu.

„To ano. Je silnější, než my všichni dohromady." Alex se na ni podíval a ona mu položila dlaně na hruď. „A to jsi nepoznal Lauru," zasnila se.

„Ty ano?"

„Jak bych mohla, lásko. Ale táta nám o ní často vyprávěl. Prý měla tak silná křídla, že dokázala vytvořit vichřici, nebo naopak vítr zklidnit. Její světelné koule měly v průměru metr a půl, představ si to! A vlasy měla čistě stříbrné, oči bílé jako čerstvý sníh a vždy, když se usmála, tály ledy," odříkávala dávná slova jejího otce.

„Musela být úžasná," vydechl Alex obdivně.

„Musela. Moje celoživotní přání vždy bylo, ji alespoň jednou potkat. Popovídat si s ní. Mít na chvíli babičku, které si můžu postěžovat na rodiče, a která by mě třeba rozmazlovala. I když asi po andělsku," posteskla si Charleen, ale Alex ji utěšil.

„Sice nevím, jak vypadá andělské rozmazlování, ale jestli ti to pomůže, já babičku taky nikdy neměl."

„Ne?" podivila se.

„Samo sebou. Zabila se, když umřel Sergejův otec. Takhle to prostě chodí," povzdechl si, „družka bez druha nikdy dlouho nevydrží a obráceně - ani druh bez družky. Když jeden z nich zemře, druhý ztratí vůli žít."

To mi taky mohlo dojít hned. V duchu si mlátila hlavou o zeď za to, že jí Alex musel říct něco takového. „Půjdeme si lehnout? Bylo toho dnes moc," navrhla.

„Souhlasím. Věci máš u mě. Už žádné odchody." Charleen tato skutečnost ani trochu nepřekvapila, a tak jen s úsměvem přikývla a vydala se s Alexem pryč.

Netušili, že na střeše seděl anděl, který se usmíval nad tím, co slyšel. Potřeboval mít jistotu, že je jeho dcera ve správných rukou, že alfa dokáže sklopit hlavu. A dostal ji. Spokojeně odletěl do pokoje pro hosty, kde na něj ovšem čekalo překvapení v podobě ženy, kterou si myslel, že už nikdy neuvidí.

Seděla u postele na pohovce. Pozorovala jeho spící manželku a její vozíček vedle postele. Měla ještě delší vlasy, než si pamatoval a tvář jí zestárla na věk, který jí příslušel. Ale stále byla velice krásná.

Málem šokem ani nevyšel z balkonu. „Já mám halucinace?" vydechl se slzami v očích. Nedokázal jim zabránit. Při pohledu na ni ne.

Otočila se na něj a krásně se usmála. „Nemáš Angele. Jsem to já." Pomalu se zvedla tak, aby si nepomačkala křídla, které takoví jako je ona, nikdy neschovávají.