Andělský vlkodlak

*66. Show začíná

Už to byl měsíc, co Charleen naposledy viděla Lucifera.

Vrátil se do Pekla s úsměvem, protože mu její slova opravdu pomohla. Avšak nedokázal zapomenout na její oči, úsměv a nakonec ani na ten polibek. Ale vyčítal si to, protože věděl, že ji zmátl. To byl koneckonců on, ovšem odmítal se jí plést do vztahu a života. Ona byla archanděl a on ďábel. Nepatřili k sobě. To si říkal pokaždé, když mu začínala chybět. Démona Adethise poslal do Pekla po dvou kusech a jako výstrahu ho nechal viset u svého trůnu. To, aby si démoni pamatovali, že na Zemi nemají co pohledávat, pokud k tomu nedostanou svolení. A zabralo to, sekali latinu, obrazně řečeno. Jinak sekali něco jiného, přirozeně.

Ale ať dělal, co dělal, nedokázal na ni přestat myslet.

Ovšem tuto skutečnost Charleen nevěděla, a tak plná strachu každý den kontrolovala bariéru kolem sídla smečky, i kolem ostatních domů. Vše bylo v pořádku.

Tedy jen ty bariéry, jinak nebylo v pořádku vůbec nic, a už vůbec ne ona sama. Myslela na Lucifera, kudy chodila, a první dny byla jako tělo bez duše. Ale s postupem dní se to začínalo lepšit, hlavně díky pohledu na Alexe, a díky jeho přítomnosti. Neustále ji objímal a povídal jí uklidňující slova. Zabíralo to a ona si říkala, že takhle je to správně. Tak to má být.

Ona a Alex. Druhové, alfa a luna, kteří spolu řídí smečku.

Jenže pak jí na mysli vytanulo to, že se do ní vtiskl proti její vůli. Že na ni tlačil, aby se podvolila. Poté vzpomínala i na to, jak to bolelo, když se vzpírala Poutu. To Pouto jí totiž nutilo být mu neustále nablízku a nakonec se nechat i označit.

Ale musela si přiznat, že se do Alexe nakonec doopravdy zamilovala. Byl velmi přitažlivý, inteligentní a neskutečně silný. Sice trochu panovačný a majetnický, ale byl to koneckonců vlkodlak, a ti takoví zkrátka byli.

Ovšem po úplném vyvolání jejího anděla se moc Pouta vytratila a ona si to teď uvědomovala více, než kdykoliv předtím.

Protože jí v hlavě uvízlo jedno jediné jméno.

Lucifer.

Byla za to na sebe naštvaná. Nikomu o jejich nočním dobrodružství neřekla, ale měla pocit, že by měla. Měla takovou povahu, že se potřebovala někomu svěřit. Nedokázala uvnitř sebe držet svou bolest příliš dlouho.

Muselo to ven. Ale komu to říct? Freye? Ta z něj měla málem infarkt. Camille? To samé v bledě modrém a žádný vlkodlak v úvahu vůbec nepřicházel. Ten by ihned běžel za svým alfou a vše by mu vyzvonil. Alex se to nesměl nikdy dozvědět. To mu udělat nemohla, navíc by nejspíš ztratil sebekontrolu a všechny kolem sebe roztrhal. Dříve to při jeho záchvatech vzteku bývalo normální. A ona nechtěla být ten spouštěč.

Po mnoha dnech přemýšlení se rozhodla k zoufalém činu. Všem v domě řekla, že jde prolétnout okolí, a než by někdo z andělů stačil navrhnout, že poletí s ní, odešla. Tedy, odletěla.

Létala poslední dobou mnohem častěji. Uklidňovalo ji to a zároveň připomínalo, jak letěli s Luciferem. Přistála na své oblíbené skále a složila křídla. Smutně se usmála nad vzpomínkou starou jeden měsíc, která se tu udála. Chyběl jí. Nechtěla si to přiznat, nechtěla ho do svého života motat, ale vážně jí chyběl. Víc než kdokoli.

Nakonec se odhodlala k zoufalému činu, protože už netušila, jak dál. Plná strachu, ale i odhodlání, si sáhla na křížek, jenž jí visel na krku a vpustila do něj své světlo. V duchu u toho říkala: Prosím. Musím s tebou mluvit. Tuto myšlenku vysílala k jediné bytosti, která ji mohla slyšet.