Andělský vlkodlak

*32. Zlej sen

Alfa Alexander, nejsilnější vlkodlak, občas trochu egoistický, sebestředný a arogantní. Muž, který se vždy po planetě Zemi procházel s bradou vztyčenou, kterého nikdy nic nezlomilo. Ani vražda jeho matky, ani sebevražda jeho otce, ani smrt jeho blízkých ho nikdy nesrazila na kolena. Zkrátka nic.

Tak, tato chodící skála právě teď dřepěla v trávě, na kraji své zahrady u okrasného jezírka a nevěřícně zírala na jeho hladinu, ze které už obraz, který promítal vzpomínku anděla, dávno zmizel.

Laura seděla vedle něj s úhledně složenými křídly, zády rovnými jako pravítko a trpělivě čekala. Čekala, až alfa vedle ní vstřebá tu otřesnou informaci a bude schopný promluvit.

Jenomže, ten už asi patnáct minut bezduše zíral do jezera a skoro nemrkal. Snažil se to nějak strávit, tu obrovskou zradu jeho staršího bratra. Už mnoho let věděl, jaký opravdu je - pokrytecký, chamtivý, podlý zrádce a vrah své vlastní matky. Ale teď už i také zjistil, proč Nikolaj jejich matku doopravdy zavraždil. Protože byla ve špatnou chvíli na špatném místě. Viděla něco, co nikdo vidět neměl a doplatila na to.

V Alexovi nejdříve zabublal vztek, ale rychle se změnil v těžký pocit zklamání a znechucení. Ten důvod, proč si Nikolaj vybral k vyvolání zrovna Azraela, ho tak překvapil, že poprvé za život přišel mocný alfa norské severní smečky o schopnost mluvit.

„Do prdele práce," ulevil si konečně po chvíli, až Lauře zacukal koutek. Ona sama sice vulgarismy nikdy nepoužívala, ale to neznamenalo, že by je neznala.

„Jen si ulev. Reagovala bych hůř," řekla klidným hlasem anděla.

„Tohle musí bejt zlej sen. Zkurvenej zlej sen. Proč mi to neřekl? Proč to neřekl Dimitrimu? Proč, sakra?!" startoval Alex, ale se zoufalým podtónem. Snažil se přijít na to, proč jim otec tu skutečnost zatajil. V té chvíli mu bylo dokonce jedno i to, jak mluví před skutečným andělem. Ale ten to beztak neřešil.

„Nebral ho jako svého, Alexi. Neměl w-gen. Zřekl se ho tak, jak to alfy dělávají po staletí, když se jim narodí dítě bez vlkodlačího genu. Byl pro něj zklamáním," vysvětlila mu Laura jasný fakt.

To Alex věděl. Už začátku existence jejich druhu, když se jim narodilo dítě bez w-genu, zřekli se ho. Většinou skončilo v sirotčinci, nebo pohozené na ulici.

Ale Alex byl neskutečně naštvaný na Sergeje, že jim o Azraelovi neřekl. Třeba by to dost věcí změnilo.

Rozhodně to ale věci mění teď.

Náš alfa totiž už pochopil, kde se v duchovi vzalo tolik zla a nenávisti už od počátku. Azrael věděl, kdo je jeho otec, a také dobře věděl, co mu udělal. Fakt, že byl zplozen nešťastnou náhodou, když si Sergej užíval na zábavě, by nikdy nikoho nepotěšil. Bývala to taková menší klasika, až na skutečnost, že byl Sergej tak opilý, že skoro ani netušil, co dělá, a ta žena, která Azraela devět měsíců po osudné noci porodila, byla člověkem. Což by ani tak nevadilo, ale po porodu zemřela. V té době ještě medicína nebyla na takové úrovni, jako dnes a ona byla slabá, navíc dostala horečku omladnic. To její osud jen zpečetilo. Sergej v ten čas neměl svou lunu. Byl to mladý a pohledný alfa, po kterém toužily snad všechny ženy a vlčice v jeho okolí, to mimochodem zdědil Alex po něm.

Syna si nechal, ale když se v deseti letech neproměnil, poznal, že je něco špatně. Každá první vlkodlačí proměna měla proběhnout už v desátém roce života, u některých dětí se tak stalo i dřív. Je to instinkt. Tím, že člověk a vlk mají jednu duši, se prostě dítě promění v malé vlčátko, které se pak učí, jak se svým vlkem zacházet. To už pak jde rychle, protože vlkodlak roste rychleji než člověk, navíc ho vede jeho šestý smysl. Jinak ale dětská mentalita zůstává a vlk dospívá tak, jak dospívá jeho člověk.

Sergej pro jistotu počkal ještě další rok, ale když se ani pak nic nedělo, došlo mu, že je chlapec po své matce. A tak ho dal do sirotčince, odkud ho ovšem nikdy nikdo neadoptoval, protože se narodil s černýma očima bez duhovky. Byla to známka nepovedené mutace, o kterou se jeho tělo pokoušelo. Později se navíc projevil i jako velký agresor. Měl totiž vlkodlačí povahu, tím pádem mezi lidi nezapadal a stal se z něj vyvrhel.

Nezapadl ani do jednoho světa, a přitom pocházel z obou...

Rval se víc a víc, až v sedmnácti poprvé zabil, nechtěně, ale stalo se. Jenomže zjistil, že ho to baví. Že ho naplňuje ten pocit nadřazenosti a moci, a tak začal problémy vyhledávat. Zkrátka jako člověk nezvládl divokou vlčí povahu, kterou vlkodlak dokáže zkrotit proměnou a roztrháním nějakého divokého zvířete, či rvačkou s jiným vlkodlakem.

A to přesně teď potřeboval Alex, proměnit se a běžet, běžet, běžet. Pak něco rozcupovat nebo se porvat, dost možná vyhledá medvěda grizzlyho, ti mu dali vždy zabrat.

„Lauro...," vydechl.

„Poslouchám tě," otočila se na něj a Alex měl v tu chvíli pocit, že mu těma jejíma bílýma očima vidí až do duše.

Což byla pravda, ale také nemusel vědět vše...

„Jak se ve skutečnosti jmenoval?" zeptal se, protože mu bylo jasné, že jméno Azrael by mu otec skutečně nikdy nedal.

Anděl vedle něj se jen pousmál. „V rodném listě měl Yaroslaf."

Alex hrabal v paměti, aby si vzpomněl na význam toho jména ve slovanštině. A dohrabal se. „Vznětlivý... kdyby tak otec jen věděl," povzdechl si.

„Nemohl to vědět, jen asi chtěl, aby měl jeho první syn úderné jméno," přemýšlela nahlas.

„Až moc úderný. Sakra nabralo na významu," ulevil si. Cítil se zničeně.

„V tomto s tebou bezvýhradně souhlasím," přikývl anděl.

„Tak to je ale šílená ironie," povzdechl si a podíval se na nebe. Už svítalo.

„Já vím," přitakala Laura a podívala se také nahoru. Ona ovšem neviděla oblohu tak, jako alfa, ona spatřila domov.

„Proč to nesmím nikomu říct? Akorát se rozhodlo, že budeme pátrat po důvodu, proč si Nikolaj vybral zrovna jeho. Budu jak na trní. Navíc mám silnou potřebu obeznámit Dimitriho." To ho tížilo v téhle chvíli nejvíc, byl si jistý, že když se svěří, když prozradí toto šílené tajemství z dávných dob, uleví se mu. Protože nejvíc ho zranilo, že Sergej o Yaroslafovi řekl Nikolajovi, ale jim ne.

To byl pěknej podraz.

„Nemáš na to prozatím právo. Buď ti ho udělím já, nebo to sama vysvětlím. Buď trpělivý, alfo Alexandere. Trpělivost přináší růže. Ani o mě neříkej, to vyřeší Angel," usmála se, a když na ní Alex obrátil svůj zrak, musel přiznat, že Charleen rozhodně měla po kom svojí krásu zdědit.

Laura, i když vypadala už jako paní v letech, byla nádherná. Ani si neuvědomil, že si ji prohlíží, když na něj zvedla obočí. „Zaujalo tě něco?" zeptala se pobaveně.

„E-ehm. Ne. Ne, ne. Jen přemýšlím, nad tím, co jste mi ukázala. Totiž, půjdu se proběhnout a nechám svého vlka zase trochu zařádit," usmál se, aby zakryl ten nervózní výraz. Vždyť to je babička mojí družky sakra! Co na ní měl, co tak zírat? Ale fakt byl, že Char jí byla velmi podobná.

„Hm. Dobře. Jeden medvěd má vzteklinu. Celé nebe by ti bylo vděčné, kdybys ho konečně zlikvidoval. Máme tam každý den spoustu nových Duší a už se pomalu neví co s nimi. Aby Rajská zahrada za chvíli nevypadala jako zoologická," ušklíbla se.

Alex na ni vykulil oči a už si pro ni chystal salvu otázek, když jen neznatelně zakroutila hlavou. Okey. Fajn. Mlčím. Zatím, řekl si. Usmála se, jako kdyby ho slyšela. „Rozumím. Dělám na tom," pronesl a vyběhl do tmy.

Laura si jen povzdechla. Vůbec ještě netušíš, co vás čeká, Alexi. A já nemám takovou moc, abych to zastavila... Laura toho jako nebeský anděl věděla opravdu hodně. Znala budoucnost, ale nesměla o ní mluvit. Bohužel ji ta skutečnost tížila. Věděla, že se do Aurielových rozhodnutí nesmí míchat, ale v koutku duše se na něj dost zlobila.

„Otče," vydechla nahlas, když byla sama, „dodej, prosím, smečce sílu, až na to dojde," pronesla smutně, „hlavně jí," a sklopila hlavu. V tu chvíli se rozpršelo.