Mývalí recenze pro pohodáře

O soli a krvi (PrinceznaTara)

Příběh plný zvratů, který přitom začal tak nevinně.

Již dle předkrmu jde znát, že je sendvič pro PrinceznaTara plný překvapení. První část vás hned na začátku šokuje svým vtipem. Zápletka s chybějící matrací a postelí, která „neutekla" nabývá na zábavnosti i díky ich-formě, která je v tomto sendviči přirozená a když přijde na promluvy či myšlenkové pochody, tak všechno sedí a hlavní hrdina před čtenářem opravdu ožívá. Jako bonus najdete za každou kapitolou báseň, kterou nám hrdina odkázal. Toto má hned několik výhod: pokrmu přibyla poetická složka, která potěší návštěvníky „Poetické restaurace". Samotné básně navíc posilují charakter hrdiny a dále zintenzivňují jeho pohled na svět, což vzhledem k vážným psychologickým chutím působí velice dobře. Když přijde na kvalitu/ provedení, osoba autora je v tuto chvíli mimo a čtenář tak nemůže říct, že je ta báseň napsaná „špatně". I kdyby verše byly strojové a myšlenka nejasná, vzhledem k tomu, že je jejich tvůrce hlavní hrdina, PrinceznaTara je mimo hru. Za co však autorce můžeme poděkovat, jsou obrázky v záhlaví, které příběh skvěle doplňují.

Pokud na tento sendvič narazíte náhodou, je dost možné, že se do něj ani nezakousnete. Cover je zde tvořen „obyčejnským" obrázkem, který má sice návaznost na jméno příběhu („O soli a krvi" a na obálce je solnička), ale tím to končí. Když přijde na název či anotaci, ani jedno nevystihuje náturu příběhu a působí to trochu jako falešná reklama. Hraje to na chutě napětí a krve, přičemž většina díla působí spíše uvolněněji, s nádechem absurdního humoru.
V tomto příběhu se po pár žertovných kousancích soustředíme na těžce stravitelná témata, jimiž jsou např. sebepoškozování a sexualita. Ta však působí nezpracovaně a syrově. Některé informace se dají získat čtením mezi řádky, ale text jako takový téměř neprobouzí žádné emoce, některé části dokonce působí až kýčovitě a prvoplánově. Hlavní hrdina tu dává prostor k rozvíjení hlubších myšlenek, ale tento potenciál zůstává nevyužit a my tak jen kloužeme po povrchu.
Tento pokrm má sedm částí a pokud je ona sedmá část i ta konečná, jedná se o otevřený kousek, který může mnoho čtenářů zklamat. Je zde cítit trocha naděje, ale znovu se ocitáme jen u prázdné scény s řezáním se do zápěstí, která na čtenáři nezanechává téměř žádný efekt.

Náš sendvič je bohatý, co se slovní zásoby týče a krom „pubertální" mluvy jsou zde k nalezení pěkné obrazy plné chutných metafor a šťavnatých přirovnání. Krom přirozeného humoru, který opravdu pobaví, je zde skvěle vyvedena interakce hrdiny se sestrou. Když přijde na sourozeneckou stránku sendviče, ta je velice chutná a svou kvalitou zastiňuje všechny ostatní vztahy. Nejsilnější stránkou zde však zůstává vtip. Ať už jde o popichování mezi sourozenci, vyvádění na festivalu a hledání stanu, to jsou scény, které efekt mají a přesvědčí vás o tom, že autorka sestavovat literární pokrmy vážně umí.

A nyní přejděme k dezertu. Toto dílo je propracované hned na několika frontách a krom samotného příběhu je tu bonus v podobě poezie a ilustrací. Když však dojde na „hlavní" téma v podobě sebepoškozování, to zde dělá spíše medvědí službu a nepěkně kontrastuje s urovnaným zbytkem. Rozhodně je třeba se zamyslet, co je vlastně sdělením příběhu a v jakém žánru se tu chceme pohybovat. Pokud je primárním cílem zůstat u soli, krve, sebepoškozování a temných myšlenkách, pak je to třeba zesílit a prohloubit, aby to nevyznívalo do prázdna. We Can Do It mýval s tím rád pomůže a už s sebou přinese nějaké ingredience, které příběhu O soli a krvi dodají citovou šťavnatost (a dá si záležet, aby přitom hrdinovi nepocintal tričko, na kterém mu tak moc záleží!)