Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

24. Kapitola: Ve jménu posledního začátku

Ráno si připadala nevýslovně unavená. Když už se totiž včera večer dostala do postele, nemohla usnout. Stále měla v hlavě ten svůj sen. Matčina slova na ni tolik zapůsobila, že se jí stále přehrávala v hlavě a ona tak byla nucena nad nimi znovu a znovu přemýšlet. A nakonec ještě ta slova sofínského kněze... Uvažovala nad všemi možnými významy tohoto snu a oněch slov, jež jí byla řečena. Rozhodně to celé brala jako jakési poselství právě toho, jak by se měla zachovat. Měla tomu všemu dát druhou šanci, to bylo zřejmé, ale za jakým účelem? A neměla by alespoň trochu dát na své srdce, které mířilo za Nickelem?

Tak či onak se včera v noci utvrdila v tom, co si řekla ještě předtím, než za Augustinem šla: Bude ctít tuto druhou šanci a bude čestná, avšak byla si zároveň jista tím, že se dříve nebo později ukáže, že oni dva spolu žít nemohou. Nebyla ani Levandulí, a nebyla dokonce ani Meenou, které už hrabě jednou přednost dal. A když si tuto skutečnost oba uvědomí, nakonec se přece jen možná rozejdou každý svou cestou v dobrém. Ale ještě předtím se musela pokusit o tuto poslední šanci...

Když vyšla ven, začínalo teprve svítat. Všude ještě panovalo přítmí a Afroditu až teď napadla jakási nenadálá myšlenka, zda bude kněz vůbec vzhůru, přece jen bylo ještě brzo, ani služky v tuto dobu ještě nevstávaly.

„Máme jediné štěstí, že je otec Michael ranní ptáče," ozvalo se za ní, „ovšem nejsem si jist, zda bude na nohou již v tuto hodinu," dodal, když se k němu Afrodita s polekaným ucuknutím otočila. Ke svému nenadálému potěšení zjistil, že ani ona nevypadá nejlépe. Měla znatelné kruhy pod očima a lehce zarudlé oči. Tváře měla už zase bledé, skoro jako na jaře, a vypadala ještě poněkud rozespale. On sám vypadal snad ještě hůře než včera a dnes ráno si skutečně začal klást otázku, zda by se neměl alespoň jednu noc řádně vyspat a pokusit se alespoň jeden den přijít do jídelny na všechna jídla.

„No... Když tak můžeme počkat, nebo... Se tam vrátit později," navrhla nesměle a hrabě jen pokrčil rameny. Snažil se chovat tak jako vždy, že je mu to lhostejné, ale přece jen ve svém nitru pociťoval jakousi nervozitu z nadcházejících událostí. V kostele už dlouho nebyl, ani u zpovědi ne. A teď by tam měl jen tak zničehonic přijít? Nejraději by se tomu všemu vyhnul velkým obloukem a dál žil se svojí vinou docela sám. Ani trochu se mu nechtělo o všech těch hříších mluvit. Ale věděl, že teď musí. Bůh se postavil na jeho stranu, měl by tedy jeho přikázání ctít. A krom toho... Afrodita to po něm žádala, aby mohli začít od začátku s čistým štítem. Na okamžik se však zarazil nad něčím, co ho až doteď nenapadlo. I ona se chce vypovídat? Má tedy z čeho?

„Uvidíme, jak to nakonec dopadne," řekl nakonec s pokrčením ramen, hraběnku bez povšimnutí obešel a vydal se ke stájím. Afrodita jej tiše následovala a uvažovala, proč se zase chová právě takhle. Někdy dokázal být příjemný, nejspíše jen tehdy, když měl dobrou náladu, jindy dokázal být zase poněkud přímý a upřímný, jako včera, a rozhory s ním byly v takovou chvíli poměrně přínosné k jakémukoliv řešení jejich problémů. A z toho všeho zase bývaly chvíle, kdy byl právě takový jako teď, uzavřený, chladný a skoupý na slovo. Neměla však odvahu na to, aby mu to snad vytýkala, nebo se jej pokusila nějak přivádět do lepší a výmluvnější nálady.

„Vy už jste někdy jela na koni bez sedla?" nadhodil s menšími pochybami v hlase, když se o několik chvil později objevila sedíc na své strakaté kobylce. Jen pomalu přikývla a raději svýma očima uhnula jinam, aby už déle nemusela čelit jeho pronikavému pohledu. On si ji však stále poněkud nedůvěřivě prohlížel i díky tomu, že neseděla bokem, kterak to obvykle vídal u jiných dam či šlechtičen. Nejspíše se to nikdy neučila, proběhlo mu hlavou. Občas zapomínal na to, jakého je Afrodita původu. Možná to bylo tím, že ve srovnání se slečnou Wartovou snad všichni vypadali jako dobře vychovaní šlechtici, nebo tím, že její způsoby byly vždy tak jemné a téměř přirozené. Anebo to bylo jednoduše způsobeno tím, že s ní netrávil tolik času, aby si mohl nějakých případných nedostatků povšimnout. „Vzhledem k tomu, že je ještě stále docela brzy, dostal jsem nápad," nadhodil a Afrodita k němu překvapeně vzhlédla. „Jak moc bychom mohli naši plánovanou návštěvu odložit?" zeptal se a přitom si dal dobrý pozor, aby ani slůvkem nezmínil, kam mají vlastně namířeno. Po těchto slovech se na něj hraběnka podívala značně nedůvěřivě domnívajíc se, že se chce z návštěvy kostela jen vyvléknout. „Nejde mi víc než o půl hodiny," protočil otráveně oči, když spatřil její pohled. Nejistě sklopila hlavu, ale stále se nezbavila jistých pochyb. Kam až jsem to dopracoval, že už mi ani tohle nevěří, pomyslel si trpce a tiše si povzdechl. Musel se už doopravdy začít snažit, takhle to už vážně dál nešlo.