Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

29. Kapitola: Ráno dělá den

Dalšího dne ráno Normélie vstala s nově nabytou odvahou. Byla samozřejmě stále trochu roztřesená ze včerejších událostí, ale věděla, že se tomuto strachu musí postavit a předstírat, že se nic nestalo. Vždyť to slyšela jen hrstka lidí, uklidňovala se celé ráno, když se pomalu chystala k odchodu na snídani. Tohle zůstane jen mezi panstvem, konejšila se i nadále a snažila se tvářit stejně povýšeně jako vždy. Její komorná po ní sice trochu nejistě pokukovala, ale to Normélie úspěšně ignorovala. Ne, nikdo o ničem neví, má pověst utrpěla jen nepatrný zásah, opakovala si stále dokola. Nikdo ze služebnictva o mně nic neví...

Myslíc na tento fakt si opatrně zapnula svůj lesklý náhrdelník a s lehkostí a obvyklou elegancí svůj pokoj opustila. Nejprve se zdálo, že je vše v pořádku a jako obvykle. Procházela po chodbách s hlavou hrdě vztyčenou a svoji lehkou nervozitu, jež se týkala hlavně jejího příchodu do jídelny, skrývala hluboko ve svém nitru, kde ji nemohl nikdo zahlédnout. Rozvážným krokem kráčela chodbou a jako obvykle na všechny zahlížela tak povýšeně, jak nejlépe to jen dovedla.

A právě tehdy, když se podívala na jednu z mnoha služek, procházející kolem ní nesouc čistá prostěradla, postřehla to, čeho se nikdy dočkat nechtěla. Služka se jí lehce poklonila, ale v její tváři bylo vidět něco jako opovržení, nepatrné opovržení mísící se s jakousi zvědavostí. Normélii to neuniklo a právem to v ní vyvolalo nemalé rozrušení. Z počátku tomu nevěnovala pozornost, spíše se na to pokoušela zapomenout. To nic neznamená, to nic neznamená, konejšila se, ačkoliv jí už teď bylo jasné, čeho je to předzvěst.

Její úvahy se potvrdily jen, co stanula nad schody dolů do haly. Dole jako obvykle pobíhalo několik sluhů a služek, každé ráno tu byl stejný frmol. Ovšem hned, jakmile zaznamenali přítomnost madam Normy, jejich obvyklé štěbetání utichlo a rozhostilo se ticho. Mnozí dokonce zpomalili jen proto, aby mohli madam vychovatelku řádně pozorovat.

Normélie mezitím stála nad schody a rukou se pevně držela zábradlí, klouby jí samým napětím zbělely. A pak, jako kdyby zazněl nějaký němý pokyn, se k sobě několik služek důvěrně natáhlo a začaly si mezi sebou něco špitat. Jejich pohledy, každou chvíli loupajíc po vychovatelce nad schody, mluvily za vše. Ať už se to stalo tak nebo tak, Normélie neměla nejmenší tušení jak, o jejím tajemství už nevědělo jen panstvo, ale dokonce to teď vypadalo, že je zasvěcen celý Zámeček.

Dech se jí zrychlil a kolena roztřásla. Tohle ne... Její pověst striktní, cudné a ideální vychovatelky s neposkvrnitelnou ctí právě vzala za své. Na okamžik se jí zatočila hlava, ale přesto se nepohnula ani o píď. Jakou rychlostí se šíří klepy? Napadlo ji a v tu chvíli se zděsila ještě více. Co když nezůstane jen u Zámečku, co její pověst jinde v hrabství, co by si pomysleli ti, kteří ji znali nebo dokonce znají? Pokud z její tehdejší reputace ještě něco zbylo, musela se pokusit to zachránit. Rychlým tempem se rozešla ke schodišti vedoucímu nahoru do patra. Musela se pokusit alespoň něco ze své těžce budované pověsti zachránit před tou nelítostnou zkázou.

Nebylo to ani půl hodiny, co se Augustinovi konečně podařilo vstát. Poté, co včera Gerbérie odešla, se mu dlouho nedařilo usnout. Neustále si v hlavě přehrával jejich rozhovor a nejen to. Nevěděl ani proč, ale nedokázal zapomenout na to její malé objetí. Snažil se ho dostat z mysli téměř celou noc, ale jaksi se přes to stále nemohl přenést. A další věcí samozřejmě bylo to včerejší odhalení, nebo jak to vlastně nazvat. Stalo se to už podruhé a jemu se stále vracela Alfonsova slova o tom, že to musí nějak fungovat, musí v tom být nějaký systém... Jenže jaký? Neměl pocit, že by spolu ty dvě události souvisely nějak blížeji nežli způsobem, jímž byly proneseny. Neviděl v nich nic podobného, či snad nějakou významnou spojitost, díky níž by byl schopen něco z těch hrozivých představení vysvětlit.