Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

25. Kapitola: Utajený čajový dýchánek

Když se vrátili na Zámeček, mnoho sloužících už bylo vzhůru a přirozeně je vidělo přijíždět. Hrabě doufal, že když už se jim nepodařilo utajit, že si ráno společně někam vyjeli, což si každý mohl vykládat po svém, podaří se jim utajit alespoň účel této jejich ranní vyjížďky, protože o tom skutečně nechtěl nikomu říkat. Možná tak Alfonsovi, který by se stejně vyptával, ale ten měl na rozdíl od všech ostatních Augustinovu plnou důvěru.

Hrabě i hraběnka se rozešli hned u Velkého sálu a každý zamířil tam, kam je vedly jejich denní povinnosti; Augustin do své pracovny a Afrodita do své ložnice, kde se ještě potřebovala připravit na snídani. Neměla totiž na sobě právě takové šaty, v nichž by jí madam Norma dovolila přijít snídat.

„Dobré ráno, paní hraběnko," řekla Dorotty hned, jakmile ji uviděla a patřičně se jí poklonila. „Dnešní den začíná skutečně nádherně, že ano?" nadhodila a hned začala hraběnce připravovat šperky a ozdobné spony do vlasů, které se skvěle hodily k přichystaným světle žlutým šatům s malými červenými růžičkami. „Včera při úklidu zahrady jsme našli spadené hnízdo a v něm živá ptáčátka," švitořila Dorotty a Afrodita jí s malým úsměvem naslouchala.

„Skutečně? To je kouzelné," odvětila hraběnka mezitím, co jí komorná rozvazovala šněrování na šatech.

„Ano, byla velmi roztomilá," vyprávěla, „a ten mladík, Lukas se myslím jmenuje, je poté s pomocí své sestry vrátil zpátky na strom," vyprávěla Dorotty nadšeně a Afrodita k ní se zájmem otočila hlavu. „Vyšplhala na strom jako veverka, ta jeho sestra," říkala Dorotty s obdivem.

„To bych do ní neřekla, je vskutku šikovná," odvětila hraběnka a přitom pohlédla na šaty přehozené přes židli. „A jak se ti Haustenovi vlastně začlenili?" zeptala se zvědavě a komorná mezitím podala hraběnce župan, aby se do něj mohla zabalit, než se oblékne do oněch žlutých šatů.

„Ta dívenka, to je myslím... Antila?" nadhodila a vzápětí přikývla, „ano, Antila myslím. Tak ta mi přijde trochu podobná slečince Gerbérii, taková nesmělá, téměř neviditelná, když chce," říkala zamyšleně Dorotty, ale hned nato se potutelně uculila. „Jak už jsem vám jednou říkala, hraběnko, já vám věřím natolik, že vám to tedy řeknu, ale... No, jsou to takové klepy," zašeptala a přitom se na hraběnku spiklenecky usmála.

„A já tě znovu ujišťuji, že se nikomu ani slůvkem nezmíním," zašeptala Afrodita a položila hřeben, jímž si až doteď pročesávala jemné vlasy, aby mohla Dorotty pozorně poslouchat. Komorná se jen tiše zasmála a přistoupila ke své paní blíž.

„Kdybyste jen věděla, jak ten mladík zapůsobil na naše děvčata," říkala tichým pobaveným hlasem a přitom si pohrávala s hraběnčinými jemnými vlasy přemýšlejíc, jak by jí je měla dnes upravit. Že by drdol, nebo snad rozpuštěné, uvažovala a přitom si ze stolku vzala hřeben. „Mohu vám upřímně říci, že jsou z něj všechny úplně paf," zasmála se tiše mezitím, co hraběnku česala. „Vždy se předbíhají, která mu bude moci na zahradě pomáhat. Marina, to je komorná slečny Meeny, to teď od Alfonse pěkně schytala, když se motala kolem Lukase namísto toho, aby obstarávala nemocnou slečnu," říkala jí Dorotty pobaveně a přitom si s úsměvem povzdechla. „Ach ta děvčata," zasmála se, „ale já upřímně řečeno nebyla jiná," sdělila hraběnce šeptem. „Co já se za mládenci naběhala," vzpomínala s malým úsměvem a Afrodita jí pobaveně naslouchala. Mnoho toho o Dorotty nevěděla, a proto byla vždy ráda, když se takhle rozpovídala a dala jí tak prostor k tomu, aby toho o ní věděla o něco málo více. Zároveň však, ačkoliv byla od přírody zvědavá, nechtěla svoji komornou obtěžovat přílišnými otázkami, aby si později nezačala myslet, že jen vyzvídá.