Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

4. Kapitola: Hrátky v knihovně

Věnováno: AngelewithRainbow

Konečně suchá a umytá vlezla ve své noční košili do postele. Zavrtala se do peřiny a ještě přes sebe přehodila deku, kterou v hale dostala od hraběte. Hodlala mu ji vrátit, ale zatím ještě ne. Teď se totiž výborně hodila. Pohodlně si lehla a zavřela oči. Už se chystala spát...

Náhle však příjemné ticho přerušil burácivý hrom a mladá hraběnka se vyděšeně posadila. Bouřky ji děsily. Příčinou však nebyly jen ty příšerné zvuky a zářící blesky, jež protínaly oblohu. Kořeny jejího děsu se vlekly až hluboko do minulosti. Bylo to dokonce tak dávno, že v té době ještě žila její matka. Ano, tak dávno to skutečně bylo, více než deset let. A jak tak hraběnka přemýšlela nad tím, odkud se její strach vlastně vzal, náhle si vzpomněla naprosto přesně...

Kapky deště bubnovaly na staré skleněné tabule a střechou sem tam protekla kapička vody a smáčela dřevěnou podlahu světnice. Kap, kap, ozývalo se, když kapky dopadaly na dno hrnce, který stál na podlaze uprostřed místnosti a měl za úkol všechny takové neposedné kapky pochytat. Vedle tmavě modrého hrnce sedělo malé děvčátko v noční košilce a zaujatě do hrnce hledělo. Copánky spletené z jejích zrzavých vlasů jí visely dolů, jak sledovala kapky, které při každém dopadu tvořily na vodě kolečka.

„Už je hrnec plný?" zeptala se s povzdechnutím paní Braunová a odhrnula záclonku, aby vyhlédla ven do černočerné tmy. Přála si, aby se její manžel ještě nevracel.

„Ne není, maminko. Nemusíte ještě nosit další," odpověděla dívenka a podívala se na zrzavou ženu, jež stála u okna a pořád nervózně vyhlížela ven. „Matinko, vy jste nervózní," prohlásila dívka, „bojíte se bouřek?" zeptala se a vstala z podlahy. Posadila se na židli a zvědavě upírala své zelené oči na matku. Paní Braunová se ještě chvíli dívala ven, a když konečně odtrhla pohled od pochmurného počasí, zadívala se na svou dcerku. Rostla jí před očima. Spolu s ní však rostl i strach paní Braunové o to, že si její manžel ve své opilosti možná brzy všimne i jejich dcerky. Ne, to nesmím dopustit, umiňovala si, ale přesto se tím nedokázala ukonejšit. „Bojíte se tedy?" naléhala Afroditka a paní Braunová se jen pousmála a posadila se naproti ní.

„Ano," řekla, „doufám, že to ošklivé počasí brzy skončí a vyjde sluníčko," dodala a znovu vyhlédla ven. Nikde nikoho neviděla, ale věděla, že takhle to nezůstane. Někdy se pan Braun z hostince vrátit musel.

„Ale jistěže ten déšť brzy skončí," odpověděla malá dívenka a jen zavrtěla hlavou nad strachem své matky. „Maminko, nemusíte se přece bát počasí. Nic nám neudělá, jsme přece doma v suchu!" utěšovala ji a přesunula se ke své matce na klín. Pověsila se jí kolem krku a usmála se na ni. Paní Braunové se na tváři objevil unavený úsměv a pevně sevřela svou dcerku v náručí. Byla pro ni vším a za žádných okolností ji nechtěla ohrozit nepříčetným chováním svého manžela. „Bojíte se ještě, maminko?" zeptala se dívka po chvíli a zvedla k paní Braunové své smaragdové oči. Matka se jen usmála a políbila svou dcerku do vlásků, které byly stejně zrzavé jako ty její.

„Teď už ne," odpověděla a ještě pevněji k sobě svou dceru přitiskla. Uvolnila se a opřela se svou hlavou o její. Vdechovala její příjemnou osobitou vůní a tím se uklidňovala. Afrodita mezitím spokojeně vrněla v jejím náručí a cítila se v tak bezpečí jako nikdy dřív.

Náhle se však ozvaly hlasité kroky a bušení na dveře. Paní Braunová okamžitě zvedla hlavu a tep se jí samým zděšením zrychlil. Je tady...