Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

69. Kapitola: Lukasova volba

Cesta domů byla zdlouhavá. Afrodita měla pocit, že jedou snad ještě déle, než když mířili na venkovské sídlo z Lavronu. A atmosféra po celou dobu cestování se také ani zdaleka nepodobala té, jíž si užívali během cesty na venkovské sídlo.

Mezi hraběnkou a Gerbérií panovala podivně tichá a napjatá atmosféra. Dívenka se totiž před paní hraběnkou cítila trochu špatně, neb panu hraběti řekla o Afroditině prvotním rozloučení s Nickelem. A ačkoliv jí obvykle nečinilo nejmenší problémy Augustinovi sdělovat výsledky svého sledování, teď ji snad i krapet mrzelo, že se mu o tom zmínila, neboť se bála, aby tuto kartu proti hraběnce brzy nevytáhl. Díky tomu by totiž hraběnce jistojistě došlo, odkud vítr vane a Gerbérie si ji nechtěla znepřátelit. Moc dobře si totiž pamatovala, jak jí bylo tehdy, když ji hraběnka odhalila prvně a opravdu nestála o to, aby se situace opakovala. Přece jen by se tímto sledováním mohlo prozradit i to, že na příkaz pana hraběte opět narušuje hraběnčino soukromí a to už by hraběnka patrně skončila s nimi oběma.

Afrodita naproti tomu stále nemohla dostat z hlavy dnešní rozhovor s Nickelem. Ať se snažila, jak jen chtěla, myslí jí pořád dokola putovala slova o neodpustitelné podmínce a trnité cestě, která však vedla k cíli, po němž by dříve toužila nejvíce na světě. Pociťovala, že tato změna v uvažování jí vlastně docela vadí. Přece jen kdyby Augustina dál nenáviděla, tu podmínku by už dávno zvěděla a teď by jen spřádala plány, jak to provést, aby se od Augustina co nejdříve odřízla. Namísto toho však nyní jen seděla a snažila se na to všechno mermomocí zapomenout. Nechtěla vědět, že může o Augustina tímto způsobem přijít. Co kdyby si náhodou přiznal on, že byla chyba si ji vzít? Co kdyby se jí chtěl pro klid vlastní duše tímto způsobem zbavit? Při takové představě se musila otřást. Zlomilo by jí srdce, kdyby ji skutečně takto zradil.

Augustina nebylo vidět od doby, co přejeli přes řeku nedaleko venkovského sídla. Hraběnka a Gerbérie si sice byly jisté, že hrabě ví, co dělá, ačkoliv to tak poslední dobou nevypadalo, avšak Afrodita byla z jeho nynějšího odloučení kapánek nervózní. Neříkal při cestě na venkov sám, že cestu tam si příliš nepamatuje? Je tedy možné, že nemusí mít v živé paměti ani cestu zpět na Zámeček a představa, že by se někde ztratil, Afroditu přiváděla do rozpaků obzvláště tehdy, když jej nikde po okolí neviděla. Nepochybovala sice o jeho schopnostech, avšak nechtěla by se dočkat okamžiku, kdy by se vrátila na Zámeček dočista sama mezitím, co bude on ztracen bůhvíkde.

Ačkoliv cesta ubíhala pomalu, přece jen nějakým způsobem plynula a nakonec se objevily známé lesy a louky, které je vítaly při příjezdu do Zámecké vesnice. Afroditě se krapet ulevilo při pomyšlení, že už jsou doma, avšak při pohledu z okénka ji radost přešla. Stromy na okraji lesa viděla polámané, louky celé poválené a rozblácené a cesta byla samá kalužina. Očividně udělali dobře, když odtud na chvíli odjeli... Gerbérie zaujatě vyhlížela z okénka a pozorovala onu spoušť v okolí.

„Doufám, že to pan hrabě nebral lesem," povzdechla si a věnovala Afroditě nejistý pohled. Hraběnka jen nechápavě nakrčila obočí, ale vduchu raději ani nechtěla vědět, proč si to Gerbérie myslí. Už tak měla obavy. „Bažiny budou po takovém dešti značně posilněny," dodala a znovu si povzdechla. Afrodita naprázdno polkla a doufala jedině v to, že Augustin dovede být dostatečně rozumný, aby se lesům vyhnul.

Netrvalo dlouho a za doprovodu jásotu a zvědavých pohledů vesničanů projeli Zámeckou vesnicí a blížili se k vysoké dřevěné bráně Zámečku, kterou Afrodita po všech těch dnech mimo domov viděla velmi ráda. Stromy podél cesty rostly stále stejně, snad se jen o trochu více zelenaly. Ptactvo v korunách však nekoncertovalo jako obvykle, neb bylo zděšeno praskajícím pískem pod koly kočáru. Hraběnka však doufala, že až se tudy pojede zase někdy projet, příjemná atmosféra se do těchto míst navrátí.