Tony's daughter (Avengers FF)

Jealousy?

„... takže další útok lze očekávat ve Washingtonu." Trhla jsem sebou a zvedla hlavu. Ten nekonečný výklad Sharon na mě fungoval jako ukolébavka.

„Jak se ti spinkalo?" Zeptala se ironicky Natasha: „Ještě štěstí, že na tebe Sharon nekouká tak často jako na Stevea." Drbla do mě.

„Teď si ze mě budeš utahovat?" Zeptala jsem se jí, protože zrovna od Nat bych to nečekala. Omluvně mě pohladila po ruce a přisunula se ke mně blíž.

„Lze očekávat, ale jistá si tím nejste. Jak můžeme vědět, že nás jen nechtějí vyhnat z New Yorku?" Vůbec jsem nevěděla, o čem je řeč, ale konečně mě to trochu zaujalo, a tak jsem se do konverzace zaposlouchala.

„Při vší úctě, slečno, zaútočili teprve dvakrát, jak z toho můžete hned vyvodit nějakou rovnici? Mohla být jen náhoda, že šli po ose. To ještě nemusí nutně znamenat pravidelnost." Ozval se Bruce vedle mě.

„Máme za to, že to jsou velmi inteligentní jedinci. Důvod jejich útoků zatím není úplně jasný, ale podle Furyho chtějí pravděpodobně zlikvidovat jedno velké město po druhém, aby nějakým způsobem získali Zem pod svou moc. Ostatně, to vám taky sdělili, když jste se s nimi sami setkali, ne?" Otočila se Sharon na tátu, který kývl hlavou. Moment, mluví o tom útoku na plese? Thor si nahlas odfrknul, přičemž si získal pozornost ostatních.

„Ty těm kecům vážně věříš?" Zhoupl se v křesle a podíval se na Tonyho. Otec se zamračil a přistoupil k němu trochu blíž. „Nepřijde vám to divné?" Prohlédl si nás všechny: „Doteď jsem o žádném útoku ve Delfínalfii nebo jak se to tam sakra jmenuje, neslyšel, a najednou máme jet do Washingtonu. Kdyby to bylo tak příšerné, jak říkáte, tak proč tam nikoho z nás nepovolali už dřív? A najednou chcete, ať jedeme všichni. Banner má pravdu, jenom nás odsud chtějí vyhnat."

„Ve Washingtonu je spoustu agentů, a naštěstí pro vás okamžitě zasáhli a se situací si poradili, takže se to mezi lidmi ututlalo. A pokud vím, 27. června jste stejně měli nabitý program." Podívala se na mě, přišlo mi až pohrdavým pohledem. Nasadila jsem *jakože really?* pohled a zvedla obočí.

„Takže teď už je i ilegální mít narozeniny nebo co? Se omlouvám." Řekla jsem sarkasticky: „Já na rozdíl od Vás nemám rovnici na každou ptákovinu, která se naskytne, takže fakt sorry. Kdybych věděla, že se zrovna staví nějací alieni, tak je pozvu na afterparty." Vpálila jsem ji odpověď do obličeje. Všichni na mě překvapeně hleděli. Sice jsem doteď nepromluvila, ale to neznamená, že nemám co říct. Všimla jsem si akorát, že Bucky a Sam se snaží moc nešklebit, aby snad tady slečnu neurazili. Thor se ani nesnažil a nahlas se zasmál. Nutno podotknout, že jako jediný.

„Skylar..." Čekala jsem, že mě napomene táta, ale k mému udivení to byl Steve. Wow. Pomyslela jsem si a věnovala mu ironicky uznalý pohled. Na to ten svůj sklopil. Byla bych pokračovala ve své smršti sarkastických poznámek, ale naštěstí pro mě (nebo pro ni?) se slova chopil Bruce a pokračoval v konverzaci.

„Kdy ten útok čekáte?"

„Podle dosavadních výpočtů by k němu mělo dojít za pár dní, ale klidně jsme se mohli o den, dva seknout." Odpověděla Sharon.

„Takže nám tady říkáte, abychom se všichni sbalili a hromadně opustili základnu? To je šílené." Zakroutil hlavou Bruce.

„Svět je šílený."

***

„Nemůžu uvěřit tomu, že letíme na misi!" Vypískla jsem nadšeně, když jsem byla u Petera v pokoji. Seděli jsme naproti sobě na posteli a házeli si míčkem. Dveře jsme měli přiotevřené, abychom trochu vyvětrali, i když neustálé procházení všech kolem, mě začínalo už pomalu štvát.

„Že? Je to fakt šílené." Přitakal Peter neméně nadšeně a zvedl ruku, aby chytil míček, který jsem mu tentokrát hodila krapet výše, než jsem chtěla. „Máme se sbalit... Co se na takovou misi vůbec balí? Myslím, kromě obleku." Zamyslel se.

„To nevím." Zakroutila jsem hlavou. „To teď vůbec neřeším, spíš nevím, co od toho pořádně očekávat. Aby nás celou dobu nenechali zavřené v Quinjetu." Povzdychla jsem si.

„Myslíš, že pojeletíme Quinjetem?" Nadchl se Peter.

„Myslíš, že ne?" Vylekala jsem se. Následně jsme se oba zasmáli.

„Já myslím, že to bude hustý." Řekl Peter, načež si lehl na postel a zaujatě hleděl do stropu. Sundala jsem si boty a napodobila ho.

„Já taky." Vydechla jsem, a oba jsme se zamysleli. Když bylo dlouho ticho, hodila jsem po něm míček.

„Hej!" Zasmál se a ránu mi oplatil, jenže jak se zvedl z postele, tak o něco zakopl a rozplácl se na zemi. Tak moc jsem se smála, že jsem na ni skončila vedle něho. A tak jsme tam seděli, snažící se zastavit záchvat smíchu, jako dva puberťáci, když v tom se dveře více pootevřely a z nich vykoukl Steve, který si nás okamžitě změřil pohledem.

„Nerad ruším," věnoval mi pronikavý pohled: „ale tvoje teta s tebou chce mluvit, Queensi." Podíval se na Petera, který, když ho uviděl, okamžitě zvážněl a vstal ze země.

„Ou, jasně, už jdu. D-děkuji pane Ameriko, chci říct Steve, teda..." Zakoktal se, když kolem něj v rychlosti procházel.

„Sborovna!" Zavolal za ním Steve ještě, aby věděl, kam má vůbec jít. Steve ještě zůstal ve dveřích a svůj pohled směřoval na podlahu, mezitím, co jsem si obouvala boty. „Nevěděl jsem, že jste si s Parkerem tak blízcí." Řekl, aniž by se na mě podíval. „Vsadil bych botu, že jste se poznali teprve pár dní zpátky."

„Taky jsem si myslela, že se se Sharon moc neznáte, ale to vaše věčné pokukování mluvilo jinak. Život je hold plný překvapení." Mrkla jsem na něj ironicky a prošla těsně kolem. Nemusela jsem být tak zlá, ale v tu chvíli jsem to prostě nedokázala potlačit. Však si to zaslouží, blbec. Ne, není to blbec, jenom... Blbec. Fajn, možná přece jen žárlím...

________________________________________________________________________________

-Tato kapitola má 941 slov-

Dneska je trochu kratší, ale zítra bude zase o něco delší, tak nezoufejte. <3