Tony's daughter (Avengers FF)

I admit, I was wrong

Pohled Stevea:

Před očima se mi pomalu začala rozlévat tma, ale já jsem vnímal jen světlo, které se nade mnou sklánělo.

„Brooklyn..." Vydechl jsem a v tu chvíli jsem věděl, že ničeho nelituju. Nedokázal jsem si představit lepší konec než zachránit dívku, kterou miluji.

V okolí jsem slyšel výkřiky, ale celé se mi to sbíhalo do jednoho nespecifického zvuku, který se čím dál tím více vzdaloval. Potom už nebylo nic než jen tma.

***
Probudil jsem se, a chvíli nechápal, co se stalo. Instinktivně jsem se chytil za hrudník, ze kterého se mi zdálo, že mi ještě před malou chvílí valil proud krve, a pod její vrstvou se skrývala díra po kulce.

Ale nic jsem nenahmatal.

Omdlel jsem? Napadlo mě, a pomalu se zvedl do sedu.

Celé mi to došlo, až když jsem vedle sebe uviděl ležet Skylar, a postřehl, jak k nám míří ostatní. Byl jsem ale tak v šoku, že jsem sebou nedokázal ani hnout.

„Skylar!" Naklonil jsem se k ní a chytl ji za ruku. „Cos to provedla?" Do očí se mi nahrnuly slzy. V tu chvíli se před námi zjevil Tony, který ji ode mne doslova odtrhl.

„Friday? Životní funkce." Promluvil a na mě se při tom ani nepodíval. „No tak, zlatíčko..." Pohladil ji po vlasech.

„Životní funkce detekovány." Odpověděla, a oba jsme si oddechli. „Stav je však velmi kritický a života ohrožující. Pokud okamžitě nedostane lékařskou pomoc..."

„Jo, já vím." Odsekl Tony, vzal ji do náruče, a přitom se podíval přímo na mě. Potom beze slova odletěl i se Skylar.

„Steve, jsi v pořádku?!" Přiběhl ke mně Sam, a následně se kolem mě shlukli i další.

„Jo," vydechl jsem zmateně: „v pořádku." Pořád jsem se díval směrem, kterým Tony odletěl a snažil si dát pět a pět dohromady. Potom jsem se začal opatrně zvedat.

„Steve!" Podebral mě Bucky.

„Odvezeme tě do nemocnice." Řekla Nat.

„Ne." Řekl jsem prudce. „Nepotřebuju." Odsekl jsem a rozešel se od nich pryč.

***
O 3 dny později:

Uběhlo několik dní od toho příšerného dne, a já jsem naspal ani ne za jednu noc. Nešlo to, nemohl jsem. Nemohl jsem si klidně spát, když jsem věděl, že Skylar tam někde bojuje o život.

Byla v kómatu a z toho mála, co nám Tony sdělil, v opravdu kritickém stavu. Doktoři jí nedávali moc naději, ale já jsem si nedokázal ani představit, že by zmizela z mého života. Nevěřil jsem tomu.

Chtěl jsem být u ní, povídat si s ní, hladit jí... Ale Tony si zatím nepřál, aby za ní chodil někdo jiný než on. Prý mu to tak řekli doktoři, že za ní můžou jen rodinní příslušníci, ale já jsem mu nevěřil. Za vinu mu to ale nedávám.

Škoda, že to samé nemůže říct on o mě.

I přesto, že jsem za ní nemohl na pokoj, jsem ale trávil všechny ty dny v nemocnici v čekárně, protože jsem jí chtěl být co nejblíž. Tonyho jsem tady párkrát zahlédl, ale nikdy jsme spolu nemluvili.

„Kapitáne," vytrhla mě z přemýšlení sestřička. Trhl jsem hlavou a prudce se na ni otočil: „měl byste se jít vyspat, musí vás už bolet záda." Chytla mě za rameno. Jenom jsem na ni nepřítomně hleděl, načež si povzdechla: „Jsem si jistá, že vás k ní pan Stark už jistě brzy pustí." Usmála se na mě. „Musíte se na to pořádně vyspat." Dodala. Chvíli jsem váhal, a potom jsem jí, ač nerad, dal za pravdu.

„Dobře." Zvedl jsem se. „Kdyby se něco stalo, dejte mi prosím hned vědět." Poprosil jsem.

„Jistě." Kývla hlavou a doprovázela mě ven.

„Rogersi!" Uslyšel jsem najednou za sebou, a pomalu se za hlasem otočil. Byl to Tony a mířil přímo k nám. „Zdravím." Usmál se na sestřičku, a potom stočil pohled zpět ke mně: „Můžeš na chvilku?" Zeptal se. Podíval jsem se na sestřičku, která s úsměvem odešla, a přikývl jsem.

Tony mě zavedl na odlehlejší místo čekárny, a sedl si na židli. Jeho pohyb jsem zopakoval.

Chvíli jsme tam jen tak seděli a ani jeden z nás nic neříkal. Až posléze Tony promluvil:

„Je na tom pořád dost špatně." Řekl, aniž by se na mě podíval. „Doktoři si myslí, že to nepřežije. Neříkají to nahlas, ale z jejich pohledů je to jasné." Na to jsem si povzdechl:

„Tony, mrzí mě, co se stalo." Řekl jsem: „Věř mi, že kdybych mohl něco udělat..."

„Nech si to, Steve." Zakroutil Tony hlavou. „Oba moc dobře víme, že by to udělala tak jako tak. To jsou ty naše pitomé geny. Všichni Starkové byli tvrdohlaví." Pokračoval. „Kéž by v tomhle byla víc po své matce."

„I tak bych tam raději ležel já." Odpověděl jsem. Tony znova zakroutil hlavou.

„Kdyby to neudělala, tak ty bys už dávno neležel na lůžku, ale pod zemí." Řekl, a já jsem se na něj poprvé za celý náš rozhovor podíval. Tony se lehce usmál.

„Víš," začal: „když mě Skylar onehdá našla na hřbitově, po tom, co jsem se dozvěděl... však ty víš." Kývl jsem hlavou, a Tony s nádechem pokračoval: „Něco jsem jí přece jenom řekl." Podíval se na mě, a já jsem zvedl obočí. „Něco, o čem jsem byl ještě donedávna opravdu přesvědčený." Dodal.

„O čem to mluvíš, Tony?" Nechápal jsem.

„Řekl jsem jí, že kdyby sis měl vybrat, jestli zachráníš svět, nebo ji," začal, a já jsem se zhluboka nadechl, protože mi to došlo, ještě než to dořekl: „tak nebudeš váhat ani na vteřinu. Že jsi pro to stvořený, a je to tvým osudem. Že se o ní nepostaráš." Odrfkl si, a pokračoval: „Ale teď už vím," otočil se na mě: „že jsem se mýlil." Podal mi ruku, a já jsem ji šokovaně přijal. „Ač to přiznávám nerad." Dodal, a já jsem se trochu ušklíbl. „Pořád jsem tě srovnával se sebou samým, jak jsem se vykašlal na rodinu a raději si hrál na celosvětového hrdinu, než abych byl hrdinou své ženy a dcery. Ale když ses pro Skylar nechal střelit do srdce, došlo mi, že ty nejsi jako já, a nikdy nebudeš." Dořekl, a podíval se na můj šokovaný výraz. Nevěděl jsem, jak se mám zachovat. Byl jsem naštvaný, že se kvůli tomu se mnou rozešla, ale zároveň překvapený, že přiznal, že se ve mně mýlil. „Škoda, že jsem si to neuvědomil, když tady Skylar ještě byla. Možná by to dopadlo jinak." Semkl rty, a já jsem mlčel.

„No," zvedl se ze židle a oklepal se: „už se začínám cítit trapně, takže se raději zdejchnu, než nás takhle někdo uvidí." Řekl a otočil se.

„Tony?" Oslovil jsem jo.

„Jo?" Podíval se na mě. Zvedl jsem se, a přistoupil k němu.

„Díky."

________________________________________________________________________________

-Tato kapitola má 1070 slov-

Nebudu přehánět, když řeknu, že se vážně trochu obávám, že mi některá z vás zaklepe na byt a přetáhne mě tyčí... :D Abych si pořídila nějakého osobního ochránce... :D

Jinak co říkáte na Steveovo a Tonyho usmíření (jestli se to tak dá nazvat)? 

Celkem smutný, že se muselo stát něco takového, aby se to stalo, viďte? 
Ale kdo je může vinit, že jo. Každý je jinej. ;) Já ten jejich vztah hrozně žeru. :D <3