Letifer

Devadesát šest

Caliban - Ich Blute Für Dich

---
Věnováno VraPibylova. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

„Takže, Mary Elizabeth Cattermoleová," začala Umbridgeová, jednotlivá slova prakticky plivala, a zvedla z pultu před sebou hůlku. „Povězte mi o svém původu." Hermiona popadla brk. Jak vlastně skutečná Mafalda zapisuje protokoly? Hermioně se lehce rozklepala ruka, tohle byla zásadní skutečnost, která by ji mohla prozradit.

„Mí rodiče," začala Mary Elizabeth a vyslovila jejich jména, „jsou oba mudlovského původu," pravila roztřeseným hlasem. Muselo jí být tolik nepříjemné ve výslechové místnosti sedět. Tím spíš, že přítomnost mozkomorů byla tolik citelná. I na Hermionu doléhala ona tíže, třebaže částečně ji ochraňovala přítomnost kočičího patrona.

„Mudlové," vyslovila Umbridgeová to slovo s citelnou nechutí. „Jak jste se dostala do Bradavic?" položila další otázku.

„Při jedenáctých narozeninách jsem dostala svůj dopis, ve kterém jsem se dozvěděla, že jsem čarodějka," pípla Mary Elizabeth. Hermionu začalo nepříjemně hřát v levém zápěstí. Pomalu, nejprve si toho vůbec nevšimla, ale teplota stále rostla a rostla, až už nebylo možné ji ignorovat. Hlava se jí náhlou bolestí zamotala, výslechová síň zakolísala. Ze slov Umbridgeové i Mary Elizabeth se stal nezřetelný šum, zatímco se dívka skrytá pod podobou někoho jiného chytila za okraj desky zapisovatele, aby nespadla ze stoličky. V uších se jí začalo ozývat táhlé vysoké hučení, možná bzučení, nepříjemný pískot, zatímco doslova cítila, jak se jí Znamení zla na zápěstí propaluje skrze pozměněný vzhled Mafaldy Hopkirkové.

Dívka prudce zamrkala, naštěstí se nikdo nezdál jí věnovat pozornost. Zhluboka se pomalu nadechla a vydechla, jak se pokoušela zklidnit svůj rozhozený tep, nádech, výdech, nádech. Onen nepříjemný zvuk, zdálo se jí to, nebo měl směr? Hermiona pomalu opatrně natočila tvář a zadívala se na Dolores Umbridgeovou. Nechápala, jak si toho nemohla nevšimnout už dřív. Vždyť tam byl, černý na růžové, všem na očích.

Na krku jí visel viteál.

Stačilo ono kratičké uvědomění, aby se celý svět vrátil zpět ke své původní podobě. Místnost získala zpět své pevné hrany ustálené bez dalšího houpání tam, kde měly být. Hukot utichnul a Hermiona znova zaslechla hlasy. Opět zamrkala, shlédla dolů, a její pohled narazil do toho Ronaldova. Stále měl tvář Reda Cattermolea. Kdy přišel, kde se tam vzal? Stál za židlí Mary Elizabeth, jež ho pevně tiskla za ruku, a něco jí tiše říkal. Jenže nebyl jediným nově přítomným. Vzadu ve tmě u dveří se krčil Albert Runcorn.

Když zachytil Hermionin pohled, němě přikývnul. Dívka jeho gesto zopakovala a zvedla ruku ke svému krku, naznačujíc tím, kde se viteál nachází, a pohodila hlavou lehce k Umbridgeové, načež si urovnala sako, aby nebylo příliš nápadné a jasné, co její gesto vlastně mělo znamenat.

„Alberte," všimla si Harryho i Umbridgeová. „Můžete laskavě odvést tady Mary Elizabeth Cattermoleovou do věznice?" obrátila se na zhroucenou ženu a její hlas vystoupal do nepříčetného jekotu. „Tu hůlku jste ukradla čarodějce a teď se za ni vydáváte!"

„Lžete, Dolores," promluvil Harry až příliš pomalu a důrazně, když vystoupil ze stínu a vytáhnul z těžkého koženého kabátu svou hůlku. Jeho tvář se pomalu, avšak až příliš zřetelně, jak mnoholičný lektvar přestával působit, začala proměňovat. „A vy víte, že lhát se nemá."