Letifer

Sto třicet sedm

Amon Amarth - First Kill

---
Věnováno AmaziliaColibri13. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Zima se hlásila ke své vládě a neštítila se dělat si vskutku velké nároky. Několik bradavických studentů se dokonce nechalo slyšet, že zakázat výlety do Prasinek bylo ze strany vedení školy naprosto zbytečným krokem: v těchto nečasech by se do blízké kouzelnické vesnice asi jen těžko někdo vydal, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Beztak tam studenti chodili hlavně utrácet a kupovat si zbytečnosti: důležité věci si mohli snadno nechat poslat soví poštou z domovů, a že nemohli posedět u Tří košťat nad sklenicí máslového ležáku? I to dokázali studenti snadno obejít. Rozhodně to dokázali ti, kteří byli součástí počátků studentského odboje. Dokazovala to pomalu se rozrůstající sbírka skleněných lahví nejen kouzelnického, ale i mudlovského alkoholu na parapetech oken komnaty Nejvyšší potřeby v její odbojové podobě.

Přesto se však pohybu venku studenti nevyhnuli. Ať už navlečení do bund, kabátů či kožichů vyráželi na hodiny Péče o kouzelnické tvory, do části skleníků navrácených zpět pro potřeby Bylinkářství – nebo na praktické hodiny Černé magie.

„Fakt nechápu, k čemu tohle je," zavrčel naštvaně Anthony Goldstein a vyměnil si nabručený pohled se svou kolejní protějškou Padmou Pattilovou, zatímco se prudkým větrem přinášejícím ostré drobné sněhové vločky prodírali směrem k jedné z nejnenáviděnějších hodin. Prefektka, která už také měla být primuskou, ač se tak nestalo, v odpověď jen něco nesrozumitelně zabručela a povytáhla si modrý šál s šedivými pruhy výš přes obličej, až jí dosahoval těsně k očím. Uzavírali skupinu posledních loudalů sedmých ročníků napříč kolejemi, kteří mířili do skleníků stejně jako oni a stejně tak se jim ani zdaleka nechtělo.

Většina ostatních sedmáků už byla ve skleníku vyhrazenému pro tuto hodinu Černé magie nastoupená. Kouzlo rozprostřené uvnitř, ne kvůli pohodlí mladých kouzelníků a čarodějek, nýbrž stále přetrvávající z loňska, kdy chránilo před venkovním mrazem rostliny, udržovalo vevnitř dostatečné teplo, aby bundy, kabáty, kožichy a šály ležely poházené na zemi podél jedné ze stěn skleníku, ovšem svetry a mikiny, někteří i své šály, měli studenti stále na sobě. Ani náhodnému pozorovateli by neuniklo, že skupinky tiše spolu rozmlouvajících studentů nejsou úplně nahodilé, ale že se k sobě mají tendenci sdružovat ti se stejnými barvami tenkých pruhů na šedých svetrech, stejně jako samostatnou partu tvořili ti, jejichž oblečení by člověk spíš očekával venku ve světě, a ne na kouzelnické škole.

Všichni se jako na povel otočili k velkým dveřím, když je z druhé strany někdo otevřel a dovnitř vpadli poslední opozdilci. Jakmile studenti zaznamenali, že se nejedná o nikoho důležitého, vrátili svou pozornost zpět ke svým rozhovorům. Hermiona a Parvati si vyměnily pohledy, kývly na Nevilla, který převzal iniciativu, a oddělily se od druhé největší skupiny – od největší, v níž se mísily tři barvy lemů svetrů – a zamířily k nově příchozím.

„Tohle není zima, tohle je peklo. Ledové peklo," zanadávala Padma, když si odmotala ze zarudlé tváře šál. Nechala svou sestru, aby jí pomohla ze zasněženého kabátu.

„Nejsem si jistý, jestli i příroda není proti nám," zamručel Anthony a vysoukal se ze své bundy, kterou hodil na hromadu k ostatním.

„Vždyť ani pořádně nesněží! Tohle je spíš led než vločky," pokračovala Padma ve vyjmenovávání svých nespokojeností, zatímco si vyklepávala pomalu tající ledové krystalky z tmavých vlasů.