Letifer

Sto jedna

Harakiri For The Sky - Fire, Walk With Me

---
Věnováno MargarethMerry. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Stejně tak, jako usnuli, se i probudili. Zatímco Hermiona ještě pár minut oddechovala v Dracově náruči, on sledoval její tvář, tak klidnou a uvolněnou ve spánku. Byla nádherná. Tak nádherná a nevinná, přesto však ztracená, a jak si moc dobře uvědomoval, poněvadž on a nikdo jiný za to nesl odpovědnost, pošpiněná. Dovolil, aby na sebe vzala břímě temnoty, aby zaprodala svou duši zlu. Možná se ohrazovala tím, že je to její rozhodnutí, Draco však věděl, že kdyby nebylo jeho, ta myšlenka by ji nikdy nenapadla.

Hermionina víčka sebou zacukala, než pomalu otevřela oči. Zamrkala, jako by se chtěla ujistit, že skutečně správně vidí; po tváři se jí rozlil úsměv.

„Dobré ráno," zašeptala. V ten moment byl její klid pryč. Úsměv zmizel a tvář se jí stáhla. „Draco, moc se omlouvám za tu noc. A vlastně za celý včerejšek. Asi jsem ti ani nepoděkovala za to, že jsi mě včera našel, a –"

Nenechal ji domluvit, přiložil jí prst ke rtům. „Ššš. To je v pořádku. Ty bys pro mě udělala totéž," pohlédnul jí do očí. Hermiona beze slov přikývla.

„Tak pojď," pousmál se Draco. „Máma už chystá snídani. A musíme si ještě zabalit, než půjdeme na nádraží King's Cross," vytáhnul ji do sedu.

„Nebude se Narcissa zlobit, kdybych snídani vynechala?" nakrčila Hermiona obočí. „Necítím se na to, něco do sebe dostat. Čeká nás setkání s tolika lidmi," začala chaoticky vysvětlovat.

„Nelíbí se mi to, ale máma se zlobit nebude," naklonil Draco hlavu ke straně.

„Já vím," povzdechla si Hermiona. „Ale vážně mám pocit, že mět do sebe něco dostat, asi bych zvracela," přiznala a zrak jí padnul na vlastní paži položenou volně v klíně. Tu levou. Na černé tetování kroutící se pod v jizvách zvěčněném jejím původu. „Skočila bych si do sprchy," dodala ještě.

„Dobrá, pak se tu potkáme," přikývnul Draco, když dívku propustil ze svých rukou, a zvednul se na nohy. Hermiona následovala jeho příkladu, přešla ke skříňce, v níž měla své věci, vylovila pár kousků oblečení, popadla ručník a ve dveřích na Draca ještě pohlédla, než po prázdné chladné chodbě přecupitala do koupelny.

Zatímco jí na ramena dopadaly proudy vody a ona si vtírala šampon do vlasů, její myšlenky se stočily směrem, na nějž si zakazovala myslet. Co dělá Harry a Ronald? Snad se nevrátili na Grimmauldovo náměstí, když je přenesla do lesa. Harry určitě zjistil, že má v batohu víc věcí, než by si tam sám kdy zabalil. Jak se jim daří? Doufala, že se nedostali do žádných problémů – a že věděla, že by to za toho půl dne s přehledem stihli. Kam se vydají jejich cesty? Nezbývalo jí víc, než naděje, že ji Voldemort nepošle znovu přerušit možnost, že by se dostali k dalšímu viteálu. Jak jej vůbec hodlají zničit? Ministr kouzel jim, když je navštívil při plnění Brumbálovy poslední vůle během příprav na Billovu svatbu, říkal, že jim bývalý bradavický ředitel odkázal Nebelvírův meč. Jenže ten zmizel. A navíc mu ani nikdy nepatřil.

Zastavila proud vody, natáhla se po ručníku, aby si do něj zamotala vlasy, a utřela se, vklouzla do připraveného oblečení. S pohledem upřeným do zrcadla, zatímco si vysoušela vlasy, ji napadlo, zda bordó top je dobrou volbou. Možná však mohl být tou nejlepší. Koneckonců, stále byla Nebelvírská.