Be my Omega✔️

19.

Po tom, co se stalo v kuchyni, jsem za žádných okolností nemohl usnout. Celou dobu jsem se převaloval v posteli a přemýšlel o tom, co jsem viděl. Asi mu to bylo opravdu líto, nejspíš ho má slova zasáhla ještě víc, než bylo původně v plánu, ale část mě to tak chtěla. Ublížil mi a já mu to nehodlám jen tak odpustit. Takhle to prostě nefunguje. Po ukrutně dlouhé době, dosáhlo slunce opět večera. Doslova jsem se nehnul z postele. Během času večeře se ozvalo ťukání na dveře, do kterých poté nakoukla Celestie. Mírně jsem se pousmál a posadil se. ,,Ahojky Aki..." Řekla s úsměvem a já jí pozdrav oplatil. ,,Než přejdu k vyprávění o mé úžasné osobě, chci aby sis udělal čas a přečetl si tohle. " Oznámila a podala mi do ruky dopis. Na vrchu bylo napsáno "Omlouvám se". Bylo mi hned jasný, čí to písmo bylo. ,,Předal mi to hned když jsem přijela. Vy dva... Jste se během mé nepřítomnosti viděli ?" Zeptala se opatrně a já s povzdechnutím kývl. ,,Včera v noci, našel jsem ho opilého na podlaze v kuchyni..."

V noci jsem nespal a jelikož jsem toleroval Akirovo přání, sepsal jsem mu takový menší omluvný dopis. Hodlal jsem na nějakou dobu zmizet. Nedaleko odsud máme rodinný domek, který je doslova uprostřed ničeho. Já si odpykám své chyby a Akira bude moct žít normálně a bez omezení. Poslední člověk, kterého jsem dneska viděl, byla právě Celestie, které jsem ten dopis předal. Chvíli potom, co se tak stalo, jsem zase zalezl do svého pokoje, kde jsem si s sebou začal balit pár důležitých věcí, kdyby náhodou.

〰

Akiro,
ani nedokážu popsat jak strašně se cítím. Je mi zle sám ze sebe a strašně mě to mrzí. Každý tvůj šrám, každou slzu, ale i každé slovo, které si ze sebe dostal mi teď vráží kudly do zad. Vím je je to nic oproti té tvé bolesti, ale prostě chci aby jsi věděl, že toho strašně moc lituju. Dneska odcházím, nevím na jak dlouho, ale snad mi odpustíš než se vrátím. Cel, moji rodiče i kdokoliv jiný v tom baráku jsou ti k službám. Netrap se už prosím, chci aby sis užil normální život a ne jen samé kruté rány. Prosím tě, chovej se tam jako doma... Mám tě rád a chci pro tebe to nejlepší.

~Masaru

Když jsem dočetl ten dopis, zhrozeně jsem se podíval na blondýnku. ,,To jako odchází ?!" Jen tiše kývla. ,,Nechce ti zase ublížit." I s dopisem v ruce jsem se rozeběhl z pokoje. Cestou jsem vrazil do několika Bet, ale to mi bylo jedno. Doslova jsem vyrazil dveře od pokoje, ve kterém ale nikdo nebyl. Všechno bylo na svém místě, až na něj. Rozeběhl jsem se pryč z chodby a měl si to namířeno rovnou k východu. Ani jsem nezaregistroval, že mi z očí tekly slzy. Část mě nechtěla aby takhle trpěl a odcházel. Nechtěl jsem zase zůstat sám. ,,Masaru !" Zařval jsem, hned jak jsem otevřel vstupní dveře. Venku zuřil prudký déšť a já v dálce zahlédl  jistou vysokou postavu, která mi věnovala překvapený pohled. ,,Masaru !" Hlesl jsem spíš jen tak pro sebe a rozeběhl jsem se za ním. Měl jsem chuť skočit mu kolem krku, ale zastavil mě strach, který mě stále obklopoval. Nechápal jsem své emoce. ,,Akiro ?" ,,Masaru ! Kam si myslíš že jdeš ?!" Zavrčel jsem a on si jen povzdychl. ,,Bude to tak lepší, dám ti možnost být svým." Na tváři se mu objevil bolestný úsměv a já měl chuť ho kopnout, ale obejmout zároveň. ,,N-Nechci aby jsi odcházel..." Zakňučel jsem a on ke mě najednou natáhl ruku. Automaticky jsem ucukl a zavřel oči. Bylo to jen jemné pohlazení po tváři, jako kdyby se bál, že se pod jeho dotekem rozpadnu. Zahleděl jsem se do těch jeho černých očí, ve kterých jsem se doslova odrážel. ,,Dokud pro tebe budu hrozbou, nechci tu být. Měj se hezky Lištičko... A dobře se rozhodni co s tím malým." Hlesl s bolestným úsměvem a rozešel se pryč. Já zaraženě stál a pozoroval jeho vzdalující se záda v dešti. ,,Masaru ! Ty idiote, vrať se !" Zakřičel jsem do dály a se záchvatem breku se složil k zemi. Co jsem to zase udělal.