A Long Way Down [CZ]

18. kapitola

Elliot

‘’Riley,’’ povzdechl jsem si a rychlým krokem jsem se ji snažil dohonit. ‘’Chci si s tebou jenom promluvit.’’ Ani se na mě neotočila, jen kráčela dál a nechystala se zastavit.

Padaly na mě kapky deště, vítr mi foukal do tváře a kvůli chladu mi naskákala husí kůže. Zdálo se mi, jako by nepřízeň počasí Riley vůbec nebrala na vědomí. Prostě dál rychlým krokem kráčela směrem k jejímu domu a já jsem jí byl v patách. Nechystal jsem se ji jen tak nechat jít. Snažil jsem se, ji už pekelně dlouho zastihnou, a když se mi to dnes konečně podařilo, nevzdám to.

Přidal jsem do kroku. ‘’Moc dobře víš, že si budeme muset dřív nebo později promluvit.’’ Nevnímala ani jedno mé slovo. Znovu jsem si povzdechl a prohrábl si zmoklé vlasy.

‘’Pro Krista, Riley!’’ zakřičel jsem zoufale a popadl jsem ji za zápěstí, čímž jsem ji zastavil. Naštvaně se na mě otočila. Všimnul jsem si slz stékajících po jejích tvářích, tohle rozhodně nemohla svést na déšť. Zrychleně dýchala a zírala mi do očí. Pevně jsem ji držel za zápěstí a neplánoval jsem ji pustit.

‘’Jen si spolu promluvme,’’ řekl jsem tiše, klidným hlasem.

Zakroutila hlavou a odvrátila ode mě pohled. Na chvíli zavřela oči s přáním, aby zahnala další slzy. Nepovedlo se jí to. Stále se jí v očích tvořily nové a nové, a třpytily se na jejích lících. ‘’Nechci s tebou mluvit,’’ zamumlala a pokusila se, vytrhnou ruku z mého sevření. Nepustil jsem ji. I kdyby použila tu největší sílu, nepustil bych ji a nenechal ji odejít.

‘’Nenechám tě odejít, dokud mi všechno neřekneš,’’ pronesl jsem jistě. Smutek a slzy v jejích očích mě ničily. Chtěl jsem jí obejmout a pomoct jí.

‘’Prší,’’ poznamenala a já jsem s nezájmem pokrčil rameny. Zkoumavě se na mě zadívala. Připadalo mi, jako by jí v hlavě kolovaly otázky, jestli mi může věřit. Trvalo dlouhou dobu, než ode mě konečně odvrátila pohled a přestala si mě skenovat zrakem.

‘’Pojď,’’ řekla a kývla hlavou dopředu. Znovu se dala do kroku a já ji následoval. Konečně jsem pustil její zápěstí a jen kráčel vedle ní přemýšlejíc, kam mě asi vede. Studené ruce jsem si strčil do kapes džínů. Celá cesta probíhala v naprosté tichosti. Slyšet byly jenom kapky deště narážející na listy stromů, silnici a chodník.

Riley zahnula k malému bílému domku. Šel jsem těsně za ní. Otevřela světle hnědé vchodové dveře a pustila mě dovnitř. Konečně jsem zacítil příjemné teplo. Napodobil jsem Rileyiny pohyby a zul si promočené boty.

Očima jsem jezdil po malé, čistě bíle vymalované předsíni. Na věšácích vysely bundy, na podlaze byly pohozené různé páry bot.

‘’Dáš si čaj?’’ zeptala se Riley.

Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou, ‘’chci jenom odpovědi.’’ Zrak sklonila k zemi a kývla hlavou. Slyšel jsem, jak si povzdechla a prstem ukázala ke dveřím. Zamířila k nim a vešla dovnitř. Následoval jsem ji. Ocitli jsme se v nevelkém obýváku. Na bílých stěnách vysely nerozpoznatelné obrazy zarámované hnědým rámem. Uprostřed se vyjímal červený gauč. Kolem stěn stál tmavě hnědý nábytek a uprostřed něj malá, plazmová televize. Na zemi ležel koberec světle červené barvy.

Posadil jsem se na gauč těsně vedle Riley. Nechtěl jsem, aby nás dělila velká vzdálenost, chtěl jsem jí být na blízku. Díval jsem se na ni a trpělivě jsem čekal na její první slova. Ani jednou se na mě nepodívala, zrak měla upřený na určitý předmět před ní a ani jednou neuhnula. Nervózně si mnula ruce a kousala si do rtu. Pak když jsem to nejméně očekával, začala mluvit.