A Long Way Down [CZ]

28. kapitola

Elliot

Nevím, jak dlouho mi mohlo trvat, než jsem ze sebe byl schopen konečně vysoukat smysluplnou větu. ''C-co jsi mu řekla?'' Srdce v hrudi mi bilo jako splašené. Těžce se mi dýchalo. Dlaně jsem zatnul v pěst tak silně, až mi zbělely klouby.

V matčiných očích se i nadále třpytily slzy. Ruce se jí třásly. ''Ne... řekla jsem mu 'ne'.'' Nevěděl jsem, jak reagovat, jestli být rád nebo smutnit, a proto jsem jenom kývl hlavou a zrak zabořil do země.

''Ale...,'' začala, čímž si znovu upoutala mou pozornost. Hlavu jsem vystřelil do vzduchu a upoutal s ní oční kontakt. Tázavě jsem nadzvednul obočí. ''Přeje si tě potkat. Řekl, že ti všechno vysvětlí. Měl bys mu zavolat, Elliote.'' Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou. Nebyl jsem připravený. Nebyl jsem připravený čelit muži, který zmizel bez jediného rozloučení. Nebyl jsem připravený ho znovu vidět. Ani trošičku.

''Elliote,'' podívala se na mě smutnýma očima. Nejspíš mě tím chtěla donutit, abych vzal mobil do ruky a vytočil jeho číslo, ale já se to nechystal udělat. Nikdy.

''Ne,'' šeptl jsem a znovu zakroutil hlavou, ''ne,'' zopakoval jsem o něco hlasitěji. Cítil jsem tupou bolest v hrudi. Bylo to, jako by do mě někdo zabodnul tisíce nožů s ostrými čepelemi. Dlaně jsem stále svíral v pěst. Hořel jsem. Nechtěl jsem si ani představovat, jak červený vztekem jsem asi musel být. Když jsem si všimnul, jak se z máminého oka vydrala první slza, bylo to pro mě jako poslední kapka. Nemohl jsem tam jenom tak stát a dívat se na ní, a tak jsem se otočil a rychle vyběhnul do pokoje, kde jsem se zamknul na tři západy a neplánoval vyjít ven dříve než za svítání.

Nestihnul jsem se ani posadit na postel, protože mi začal vyzvánět mobil. Na displeji svítilo Rileyino jméno. Bez váhání jsem to zvednul.

''Haló?'' Ticho. Nedostalo se mi žádné odezvy. Rozzuření z předešlého rozhovoru s matkou stihlo vyprchat, nahradil ho strach.

''Riley?'' S nadějí v hlase jsem vyslovil její jméno. Zaslechnul jsem tiché vzlyknutí. Ztěžka jsem polknul. Sednul jsem si na kraj postele a čekal, až Riley konečně prolomí ticho a já zaslechnu její hlas. Nervózně jsem poklepával nohou a kousal si do spodního rtu. V telefonu jsem slyšel její nepravidelný dech.

''Cítil ses někdy prázdný, Elliote?'' promluvila najednou a já si oddechnul. Její otázka mě zarazila. Byl jsem si jistý, že se musí něco dít. ''Jako kdybys v sobě neměl nic. Naprosto nic. Jenom prázdno.''

''Právě teď,'' zašeptal jsem pravdivě. Nechtěl jsem, aby rozhovor směřoval na mě, a proto jsem okamžitě pronesl otázku, ''děje se něco, Riley?''

''Ne,'' vydechla, ''jen se cítím prázdně a chtěla jsem s někým mluvit, protože jsem sama... zase.''

''Měl bych přijít?'' zeptal jsem se doufajíc v kladnou odpověď.

''Ne, díky,'' řekla vděčně, ''můžu s tebou teď jenom mluvit... na chvíli?''

''Samozřejmě,'' odpověděl jsem okamžitě s širokým úsměvem na rtech. A tak jsme mluvili. Dlouho, několik hodin. Mluvili jsme o všem, naprosto o všem a nebyla minuta, kdy bych na rtech neměl ten zpropadený, pitomý úsměv, který jsem nemohl kontrolovat a ovládat. Z hlavy se mi všechno vypařilo, všechny problémy, otec, matka a já se zase pro jednou cítil volný. Té holce na druhé straně jsem mohl říct cokoliv a ona mě obdarovala jejím zvonivým smíchem, a ona mi na oplátku mohla povědět všechny její pocity a tím zabránila dalším pocitům depresí, prázdnoty a úzkosti. Pak jsme se rozloučili, ale srdce mi bilo pořád stejně. V hlavě se mi stále ozýval její hlas a představoval jsem si její úsměv. Nemohl jsem kvůli tomu usnout.

***

Chad a April se k sobě tulili, navzájem se obdarovávali těmi nejsladšími úsměvy a jednoduše se chovali jako nově zamilovaný pár. Stella kvůli tomu nebyla nadšená. Neustále je napomínala, ať si to nechají na doma a neobtěžují tím nás ostatní. Nejspíš se jenom cítila sama, možná i trochu odstrčeně.

''Sakra, dali jsme si sraz proto, abychom si popovídali nebo sledovali, jak si vyměňujete zamilované pohledy a každou možnou chvíli se k sobě lepíte?!'' rozhodila rukama Stella, když už toho začínala mít vážně dost. Riley, sedící těsně vedle mě, se tiše uchechtla. Včerejší noční volání jsme spolu vůbec neprodiskutovali. Dělali jsme, jako by se nic nestalo, i když ve mně to zanechalo hromadu pocitů a nebyl jsem si jistý, jak se k ní mám správně chovat. Zamotala mi hlavu.

''Promiň, Stell,'' usmála se na ni April a vyslala jejím směrem omluvný pohled. Stella zakoulela očima a mávla nad tím rukou, protože moc dobře věděla, že se k sobě budou tisknout i nadále. A tak se taky stalo. Chad objal April kolem ramen a přitáhnul si ji blíž tak, že její hlava spočívala na jeho hrudi.

''Ptal jsem se bratra na ty závody aut,'' začal mluvit Chad a to byl přesně okamžik, kdy jsem ho přestal poslouchat a naprosto jsem vypnul. Sklopil jsem zrak k zemi. Můj pohled okamžitě upoutala Rileyina ruka, která jí nehybně ležela na stehně. Kousnul jsem se do rtu a chvíli na ni jen zíral a přemýšlel, jestli je správné to, co jsem se chystal udělat, a pak jsem nad tím prostě přestal spekulovat a udělal to. Pomalu jsem se mou levou rukou přibližoval k té její. Letmo jsem se jí dotknul a nakonec konečně propletl mé prsty s těmi jejími. Začalo do mě proudit teplo. Všimnul jsem si, jak se na mě Riley podívala, vzhlédnul jsem a spatřil malý náznak úsměvu na jejích rtech, opětoval jsem jí ho. Pocítil jsem, jak mi jemně stiskla ruku. Uvnitř mě se bouřily všechny různé pocity. Držel jsem její křehkou ruku a přál si, abych ji nikdy nemusel pustit.