A Long Way Down [CZ]

30. kapitola

Elliot

V ruce jsem svíral telefon a už dobrých deset minut pochodoval po obýváku tam a zpět. Ke světlu mi sloužila jenom lampa stojící vedle gauče, protože obloha venku už dávno nabrala černou barvu. Nervózně jsem si hryzal do rtu. Konečně jsem zastavil a byl schopen na displeji telefonu zmáčknout zelené tlačítko 'volat'. V telefonu se ozvalo pípání a já znervózněl ještě víc. Mohl jsem cítit, jak se mi klepaly ruce a kolena. Posadil jsem se na kraj gauče a volnou ruku zaťal v pěst.

„Alfred Connors. S kým mluvím?" zaburácel silný, až moc známý, mužský hlas. Napovrch se vynořily všechny vzpomínky. Po zádech mi přejel mráz a já nemohl nic dělat. Nebyl jsem schopen promluvit, jen jsem seděl s pootevřenými ústy a s mobilem přitisknutým u ucha.

„Haló?" promluvil znovu. Tón jeho hlasu mi prozrazoval, že mu pravděpodobně klesala hladina trpělivosti. Chtěl jsem vidět jeho tvář. Zajímalo mě, jestli se mu vlasy začaly zbarvovat do šedé barvy, jestli má viditelné vrásky, jestli máme pořád naprosto stejné, nerozlišitelné, oči.

Zhluboka jsem se nadechl a posbíral v sobě zbylou odvahu, „ahoj... tati." Pouze tyhle dvě slova stačila, aby v telefonu nastalo hrobové ticho. Mohl jsem slyšet jeho přerývané dýchání. Napadla mě i myšlenka, že by byl dobrý nápad zavěsit a předstírat, že k tomuhle hovoru nikdy nedošlo, ale na to bylo pozdě... moc pozdě.

„Elliote?" dostal ze sebe překvapeně, „jsi to vážně ty?"

„Jsem," kývl jsem hlavou, i když to nemohl vidět.

„Je tak dobré tě zase znovu slyšet," pronesl. Nevěděl jsem co říct. V hlavě jsem měl úplně prázdno. „Nemůžu uvěřit, že s tebou mluvím," stále zněl překvapeně a zároveň nadšeně.

„Chci se s tebou setkat," vysypal jsem ze sebe tak rychle, že jsem i na chvíli zapochyboval, jestli mi rozuměl. V momentu, kdy jsem ty slova vyřkl nahlas, jsem je chtěl vzít zpátky a nikdy je nevyslovit. Znovu nastalo ticho, tentokrát ale jenom krátké a ne tak napjaté jako předtím.

„Taky se s tebou chci setkat, tak strašně moc," řekl, „jsem teď pár kilometrů od Bearsdenu. Měli bychom se sejít co nejdřív."

„Zítra?" zeptal jsem se jednoduše.

„To by bylo skvělé," vydechl nadšeně. Po té už jsme se jenom domluvili na konkrétních informacích, jako například místo a čas setkání, a pak jsem zavěsil. Nebyl jsem si jistý, jestli to byl dobrý nápad. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli jsem připravený.

Telefon jsem si vložil do kapsy. Vypustil jsem ze sebe vzduch, který jsem po celý čas telefonátu zadržoval, ale ani po té mě nezalila úleva. Stále jsem byl nervózní, napjatý a vystrašený. Nemohl jsem si ani představit, že ho zítra po tolika letech uvidím.

Vstal jsem z gauče a otočil se, chtěl jsem si to zamířit rovnou do pokoje, ale zastavila mě matka stojící u vchodu do obýváku.

„Volal jsi mu?" zašeptala. Oči se jí leskly slzami. Souhlasně jsem kývl hlavou.

„Zítra se s ním sejdu," oznámil jsem. Všimnul jsem si zklamaného obličeje, který se objevil na její tváři. Nerozuměl jsem jí. Vždyť i ona přece chtěla, abych se s ním setkal. Nebyl to můj nápad a ani čin, který bych si z celého srdce přál udělat.

„Buď opatrný," upozornila mě, „nevěř všemu, co ti řekne. Občas může být velmi manipulativní."

Zvednul jsem obočí a zkřížil ruce na prsou, „přece sis přála, abych ho viděl, nebo ne?"

Zaslechl jsem její tiché povzdechnutí, „chybí ti. Potřebuješ ve svém životě otce, potřebuješ ho vidět. Skrýváš to, ale hluboko uvnitř víš, že ho potřebuješ a já nemám právo ti to zakazovat." Nepotřeboval jsem ho, i když byla pravda, že mi chyběl... hodně.

„Děkuju," řekl jsem vděčně a daroval matce malý, ale upřímný úsměv. Pohladila mě po tváři, a pak se ztratila v kuchyni.

Zavřel jsem se v pokoji. Znovu jsem vytáhnul telefon, ale tentokrát už bez dlouhého přemýšlení a zbytečné nervozity, a odeslal jsem zprávu Riley.

Mluvil jsem s ním. Zítra se máme setkat. Docela se bojím.

Byl jsem si jistý, že pochopí, o kom mluvím. Vždyť jsem s ní o něm teprve před pár dny mluvil. Za pár minut už mi blikal displej s novou zprávou.

Neboj. Dopadne to dobře.

Sám pro sebe jsem se usmál.

Chci tě o něco poprosit. Dělala bys mi doprovod? – napsal jsem doufajíc v kladnou odpověď a ona mi ji dala jednoduchou odpovědí – samozřejmě.