Kdybys jen vedel🥺

21.

A teď jsem o něj přišla a řekla bych že nadobro pokud si to tedy nenechá vysvětlit. Jak jistě víte jsme v Londýně tudíž tuhle "úžasnou" novinu jim budu muset říct přes telefon, super opět se zhroutim, ale to si nechám na zítra...
...
Ráno v momentě kdy jsem si hrála s malým mi zazvonil telefon "broucek 💓,, Janek?! Proč mi volá zrovna on a teď?! To se chce ke mně vrátit? Můj dech se zastavil, ale i tak jsem se odhodlala to zvednout.
T: j-Janku?
Řekla jsem koktavě
J: čau, hele předem chci říct, že ne nevrátim se k tobě. Nevera se nedopouští
Do očí se mi nahrnuly slzy a jedna dokonce i ukapla
T:ale-
J: Tyno kvůli tomu ti nevolam, chybí mi Kubik, kdy ho budu moct videt?
T: n...no
J: pochopim asi když řekneš ne protože není můj, ale i tak ho mám rad a chybí mi
T: tak...klidně prijd dneska a můžeš ho vzít na procházku
J: fajn čau
Nestihla jsem už nic říct protože to položil. Skvělý...on si vážně myslí ze jsem ho podvedla.
Kubika jsem nakojila a převlékla ho. Připravila jsem kočárek a hned potom se šla trochu taky upravit. V jednom kuse brečím, tak si dovedete představit jak vypadam.
Dokončila jsem svou úpravu, oblekla malému bundicku a čepičku s nápisem ,,daddy's boy" (pri cemz se mi opět nahrnuly slzy do očí samozřejmě) a dala ho do kocarku. Venku už čekal Janek, byl zamraceny, šlo na něm vidět, že je na me hodně naštvaný a i to...ze mi nikdy už neodpusti.
Zhluboka jsem se nadechla a poposla blíž k Jankovi
T:a-ahoj...
J: čus...
Zavrčel a prebral si kočárek. Uvidel maleho, jak se směje a hned se jeho vztek změnil v úsměv
J: ahoj chlape! Tat-stryc je tu!!
Usmál se na něj, ta poslední věta mě zarazila, musela jsem zakročit
T:Janku počkej!
Zastavila jsem ho, když se rozmyslel že už pojede
T: ať si myslíš cokoliv, ať už jsem tě tedy jak ty říkáš podvedla nebo ne...ty jsi jeho tata
J: oba moc dobře víme že nejsem
T: Janku já...
J: ne teď ne, vrátíme se za dvě hodiny
Jen co to dořekl rozjel se s kočárkem pryč. Já šla zpátky domu, kde jsem si sedla na gauč a koukala do prázdná. Při představě ze se mnou Janek už nechce zřejmě nic mít se mi zase nahrnuly slzy do oči které jsem už nezadrzela. Rozbrečela jsem se...
Nechápu jak, ale brečela jsem po celou dobu co byl Janek s malým pryč. Když se bytem rozezněl zvonek, utřela jsem si slzy a šla otevřít.
J: jsme ta...
Zarazil se a vsiml si mých ubrecenych oči.
J: ty si brečela?
T: n...ne
Řekla jsem a naznačila mu ať jde s Kubikem dovnitř.
J: notak Tynko
T: najednou se už o mě staráš 🙄
J:ale notak
T: tak se priste neptej na tak debilni otázky u kterých znáš odpověď
J: mrzí mě to
T:kdyby tě to mrzelo, vyslechl by sis mě
J: tady není co vysvetlovat, prostě jsi mě podvedla a tím to pro mě konci a s tím i celá ta etapa s tebou.
bolelo to...ty jeho slova tak bolely, zadivala jsem se do jeho nádherných oči a cítila slzu, která pomalu stekala po me tváři dolů
T:jak jsi mohl?...
Řekla jsem hlasem ve kterém šlo slyšet velké množství bolesti
J:j-ja...
T: vypadni..
Natáhla jsem ruky,abych si vzala kubika, Janek pootrvrel pusu, že chtěl něco říct, jenže já ho zastavila
T:nic neříkej a vypadni, neozyvej se mi nikdy jindy než kvůli malemu. Nesnáším tě.