Kdybys jen vedel🥺

64.

NM: takže nemáš
T: ale mám
NM: nemáš! V tom případě…
T: ne! Ne já je mám! Vážně!
NM: tak kde jsou?
Vzala jsem do ruky telefon a zavolala Jankovi.
Hovor
J: Týno? Kde jsi? Nemůžeme tě nikde najít, jsi v pořádku?
T: jsem, Janku máš ty peníze?
J: řekni mi kde jsi
T: máš je?
J: mám, Týnko hele….
T: pošleš je na číšlo účtu které ti pošlu prosim
J: Týno kde jsi!
T: Janku prosim….
J: pošlu
T: dekuju
Ještě chtěl něco říct ale to už jsem to položila.
T: dáte mi číslo účtu?
Ten chlap mi nadyktoval číslo účtu, které já ihned poslala Jankovi. Napsala jsem mu tam i místo kde jsem, a poslala polohu.
Srdce mi bilo jako o závod, třepaly se mi ruky, nohy, celé me tělo se klepalo jako nikdy dřív, tedy hlavně po vsimnuti polozene pistole na stole. Nejdůležitější tady byl ale Kubík stále plakal, už ho chci mít u sebe!
T: peníze by vám měly hned dojet, dejte mi už malého!
sebrala jsem všechnu svoji odvahu na vyslovení této věty, chlap se na mě udivene podíval, po chvíli svůj zrak přesunul na telefon, kde mu nejspíš došly ty peníze, protože se usmál, ukrocil od postylky a pustil mě k ni.
T: broučkuuuuu!!!!
Zakricela jsem, rozběhla se k malému, nesmírně moc brecela, vzala ho z postýlky a strasne silně ho obejmula
T: konečně tě mám u sebe!!
Brečela jsem v našem objetí, dávala mu nesmírně moc pus na celicko...konecne po tom celém pekle ho držím v naruci, nikdy jsem nezazila hezčí pocit než teď. On je v pořádku!!❤
V tu chvíli se rozrazili dveře.
P: dej ruce nahoru!
Zarval Petr na toho chlapa.
Ten začal ruce dávat nahoru, ale potom rychle sebral pistoli ze stolu a me i s Kubikem zatáhl za ruku k sobě. Pistoli mi přiložil k hlavě….
NM: pusťte me nebo to udělám…
P: tímhle si nijak nepomůžete…
NM: co vy víte
P: budete to mít akorát horsi! Odložte tu zbraň a pusťte je.
Janek stal před chvíli ještě za Petrem ale teď už tam nebyl.
V tu chvíli toho chlapa někdo prastil a on spadl na zem. Otočila jsem se za sebe, a spatřila tam Janka.
Ihned mně i Kubika silně objal.
J: jsem rad ze jste v pořádku❤️oba!
Odtáhli jsme se od sebe a, polibili se.
P: Janku, Týno pojďme odsud
S Petrem jsme jeli do nemocnice, protože chceme aby se na Kubika někdo podíval zda je v pořádku.
po dobu cesty jsem seděla v zadu a užívala si úsměvu Kubíka
T: broučku já o tebe měla takový strach
pohladila jsem ho po tvářičkách, při uvědomění, co se mohlo stát mi ukápla slza štěstí po tváři. Ani si nedokážete představit jak šťastná teď jsem...ikdyž to říkám furt
K: máma, táta, máma, táta
začal si žvatlat a já se stále neskutečně usmívala, dokud tento nádherný moment nepřerušil Petr a jeho hlas
P: jsme tady, Janku jsme domluveni, já teď potřebuju odjet na policii vyřešit toho chlapa, tudíž tam nebudu s vámi, až bude vše hotové, volejte a já pro vás přijedu
Mrkl na Janka a já začala vystupovat a brát malého
J: super, díky za všechno!
Usmál se a vyšel za náma, Petr začal odjíždět, my vyrazili do nemocnice. Ano, opět jsem se bála...co když, co když malému něco bude?