Kdybys jen vedel🥺

62.

Nachystali jsme si chleba se šunkou, snědli ho a po nějaké době přišel Petr
P: ukazte mi tu zprávu
Vytáhla jsem telefon, otevřela chat s tím mužem a ukázala mu to
P: víte o někom, kdo by to mohl být?
J: no nás tak napadlo, že by to mohl být biologicky otec Kubika...roman
P: on-?!
T: ne, kubik není biologický syn Janka, ale o tom se teď prosím nebavme
P: jasný, povězte mi podrobnosti prosím
Na sucho jsem polkla a pomalu mu začala vše rikat. Petr si me vyslechl, vzal si telefon s sebou, aby toho člověka mohl vystopovat a sel opět pryč, prý se za pár hodin vrátí, jen to musí ukázat specialistům na takové zprávy.
T: tohle mě už nebaví...
J: o čem mluvíš?
T: to cekani vlastně na nic..celou dobu je to to samý, něco se stane, petr se o to postará, pak jsme zas na neznamem bode a to je furt! A to už kubik dávno nemusí být tady...
Řekla jsem mu na rovinu
J: jak to myslíš?
T: popravdě, nejradši bych ho našla sama..
J: však víš, že to nejde, nic s tím nenaděláme, musíme čekat
T: ale to je to, co dělat nechci! Chci ho najít sama
J: co?
T: jo, půjdu hned!
J: to ne
T: Janku ale…
J: Týno ne, já vim ze je to pro tebe tezky, to pro nás oba ale musíme verit Petrovi
T: když nepujdes se mnou půjdu sama.
Rozhodla jsem se
J: Týn…
T: Janku prosim
Chvíli se jen tak koukal kolem sebe a nakonec kyvnul.
J: tak dobře….
Oblekli jsme se a vyrazili. Jeli jsme na to místo kde se to stalo. Auto jsme zaparkovali na kraji lesa a šli. Srdce mi tlouklo nesmírnou rychlostí, ale zároveň mě vedlo, prostě použila jsem svůj mateřský instinkt. Cítím, že dnes ho najdeme a pokud ne, alespoň něco najdeme, něco co by nám mohlo pomoct, ale netuším. Ruku v ruce jsme s Jankem šli a drželi se za ruce, oba dva jsme měli strach, ale měli jsme sami sebe a to v tu dobu pro nás bylo nejdůležitější. Z mých myšlenek mě probralo Jankovo cuknuti
T: co?-
J: koukej, ta vetev..
Ukázal Janek rukou na jednu větev, já se otocila a vsimla si kusu modré látky. V tu dobu měl na sobě malý modrou bundičku.
T: t…to je….
Začal se mi klepat hlas, a do očí se mi hrnuli slzy. Janek vzal kus té látky a opravdu to bylo z Kubíkovo bundy….
T: ne….
J: Týnko to nemusí nic znamenat
T: Janku my ho musíme najit! Jestli se mi něco stane já…já to nepřežiju.
Začala jsem se strašně klepat, a brecet. Janek ke mne přišel a co nejvic si mě na sebe natiskl.
J: slibuju že ho najdeme, a bude v pořádku ano?
Když jsem se už tak trochu uklidnila Janek me pustil.
J: můžeme jít?
T: j…jo
J: Týnko klidně můžeme jít domu a zítra…
T: ne! Musíme ho najit
J: tak dobře, ale kdyby ti bylo špatně nebo…
T: řeknu ti neboj
J: tak pojď
Chytl jsme se za ruce a šli dal.