Právě jsem přijela do Kontiolahti. Jako první mě přivítá Hanna s Elvirou a pak zbytek týmu. Na pokoj mě dají k ségrám Oebergovým, vypadá to, že hotel za chvíli spadne. Navíc zde dali vražednou kombinaci týmů - nás, Nory, Čechy, Francouze a Němce. To bude zajímavé. Holky říkaly, že už to tu zajímavé bylo minulý týden.
---
Hned když se vybalím, holky mi chtějí všechno ukázat. A sestrám Oebergovým se prostě nedá odporovat. I kdyby člověk sebevíce chtěl.
Takže mi ukážou každou úklidovou místnost v hotelu a pak jdeme na stadion.
Holky mi ukazují každé zákoutí a nemůžu jim vysvětlit, že už jsem to tu přece viděla. Hanna mi na to říká, že prý jsem to tu neviděla pořádně, takže mi ukazují snad každou sněhovou vločku.
Nakonec je trochu seřvu, protože už se naštvu. No trochu je asi slabé slovo. Museli to slyšet až u protinožců.
Holky jsou pak z toho smutně, takže je obejmu a je zase vše v pořádku.
Dojedeme na hotel, kde si dáme oběd. Jídlo je tu celkem dobré, ale jedla jsem i lepší. No ale i horší samozřejmě.
---
Ráno, před mým premiérovým závodem ve světovém poháru se celá klepu, a když se klepu, tak jsem nervózní, a když jsem nervózní, tak to nedopadne dobře.
No skoro do oběda si volám s Dominikem, který mě aspoň trochu uklidní a po obědě si mě vezme na starost Sebastian, který se mě snaží rozesmát. Dost se mu to podaří a když stojím ve startovní bráně s číslem devětaosmdesát, všechno je z mé hlavy pryč. .
Při prvním okruhu se mi jede skvěle. Vzpomenu si na svůj úplně první "závod". Byl mezi námi, členy biatlonového klubu v Kiruně. Takže mám pocit, že se vznáším a za chvíli se ocitnu já střelnici, takže pošlu Kirunu do pozadí. Praporky vypadají, že za chvíli odletí. No super. Všichni kolem mě střílí vedle jak ta jedle. No já nejsem výjimkou, trefím až poslední dvě rány, po šíleném upravování mířidel. Se třemi chybami jsem ta tom ještě dobře. Například Hanna zvládla netrefit nic.
Když přijedu na druhou střelbu, tak už mám ta mířidla celkem v pohodě a tak trefím čtyři rány. Asi v půlce posledního okruhu se mi zlomí hůlka. Já vážně nevím, proč se mi to pořád stává! Vždyť to není možné, aby se mi jednou týdně lámala hůlka. Teda pokud si dávám velký pozor, tak ne, ale když jsem hlavou někde v Americe a prostě jedu jako automat, tak je to dosti blbé.
No nakonec mi tu hůlku podá nějaký Čech, takže musím potom najít a děkovat mu do aleluja.
Do cíle dojedu úplně v pohodě, trochu se vydýchám a pak obejmu Hannu a El, které už přijely do cíle před chvílí.
,,Linn ty jsi třetí!!!" zaječí najednou Hanna, až se leknu.
,,Já vím, že si že mě ráda střílíš, ale já slíbila Dominikovi, že mi zavolám, až dojdu na hotel, takže tam jdu."
,,Ne, vážně Eve. Podívej se," řekne El.
A vážně moje jméno svítí u čísla tři. Spadne mi brada. Opravdu. Hanna do mě musí šťouchnout, abych se vzpamatovala a nestála tam do zítřka.
,,Ještě za mnou jede hodně lidí," řeknu.
,,Bože všichni největší favorité už jsou v cíli Linn! Maximálně kdyby někdo překvapil. Třeba nějaká Japonka nebo Číňanka. Nic proti nim."
,,Holky štípněte mě! Já tomu nemůžu uvěřit!" řekne Elvira a obejme.
Hanna ji štípne, až zaječí a já vaprsknu smíchy.
,,A teď mazej do buňky, zapni si data na mobilu, zavolej tomu Davidovi nebo jak se jmenuje," řekne Hanna.
,,Je to Dominik," opravím ji.
,,To je jedno. Prostě běž."
,,Tak fajn."
Dojdu do buňky, kde zavolám Dominikovi. Prokecáme spolu necelou půl hodinu a pak přijdou do buňky Hanna s El, že prý se mám připravit na ceremoniál, že prý mě nikdo neposunul.
No tak na sebe naházím všechno možné a jdu s Hannou a El ke stupňům. Hanna vyhrála a El se vlezla na rozšířené pódium, přesněji dojela pátá.
Na stupínek jdu jako první a to se mi po tvářích kutálí velké slzy. Proč já jsem to vzdala? Proč jsem nepokračovala? Proč jsem dobrovolně přišla o těch pět let závodu a tréninků? Proč jsem chtěla zapomenout, jaké je to stát na jakémkoli stupínku? Nechápu to. Vedle mě teda stojí Hanna a vedle ní, na středním stupínku Marte Olsbu Roeiseland.
Hanna taky vypadá dost dojatě. Když hraje Švédská hymna, podá mi ruku a já jí chytnu, takže se držíme za ruce. Elvira se usmívá, ale taky je na ní vidět, že slzy jen stěží zadržuje.
Když se vrátíme na hotel, dáme kytky to nějakých skleniček, aby hned nezvadly. Teda ta moje asi odejde první, protože když já se starám o jakoukoli rostlinu, tak umře dřív, než řekněte švec (No dobře, tak rychle asi ne).
---
K večeru jedou závod kluci. I s Norkama jdeme na stadion fandit. Tiril to nazvala ,,Fandící kroužek". Ona má pojmenování snad pro všechno.
---
SEBASTIAN MÁ STŘÍBRO!!!! Takže z dneska máme komplet sbírku medailí.
Vzhledem k tomu, že zítra je volno, tak slavíme u Sebastiana a Martina na pokoji ty výsledky. Teda spíš se non-stop smějeme, ale to je asi vedlejší.
---
Následující den trochu trénujeme a pak šmírujeme s Hannou různé biatlonisty přes klíčovou dírku.
Nejvíce se smějeme u Johannese Boe a Vetleho Christiansena. Vetle totiž řve na Johannese, kam dall jeho plyšáka.
Pak se přestěhujeme k pokoji Quentina Fillona Mailleta a Émiliena Jacquelina. To je taky sranda, totiž Quentinovi se ztratil kufr.
Ahojky!
Snad se vám další kapitola líbí ❤️
Přišla jsem na to, že nejproduktivnější jsem okolo deváté večer a pak o půlnoci 😂😂😂😂
YOU ARE READING
𝑾𝒉𝒊𝒄𝒉 𝑶𝒏𝒆 𝑰𝒔 𝑻𝒉𝒆 𝑹𝒊𝒈𝒉𝒕 𝑶𝒏𝒆 ✔️
Fanfiction,,Díky můj šlechetný zachránče." ,,Nemáš za co má krásná princezno." Obličeje máme blízko u sebe a skoro se políbíme. ,,Hej pojďte už vy dva! Finové jdou!" zaječí na nás Dominik a přeruší tuto krásnou chvilku. ,,Jasně!" zaječí mě má něj jednohlasně...
