co oči nevidí, to srdce (ne)bolí

Kapitola dvacátá první

WILLIAM

Po asi pátém hovoru mi muž na druhém konci přijal hovor.

„Halo?” řekl rozespalým hlasem James.

Ano, opravdu jsem volal Jamesovi. Kvůli Beth jsem volal tomu poslednímu, s kým bych chtěl mluvit. Celou noc jsem hledal jeho číslo jako vzteklý všude po internetu. A našel jsem ho teď, v deset hodin ráno.

„Dobré ráno,” pozdravil jsem a snažil se zakrýt můj odpor a nechuť v hlase.

James si dával načas, než pokračoval v mluvení, ale já byl ochoten čekat třeba celý den.

„Kdo je tam? Zas nějaká reklama?”

Uchechtnul jsem se a pak pro sebe zavrtěl hlavou. „Ne, reklama ne. Tady Will.”

„Prosím? Jaký Will? Kdo je Will?” Líbilo se mi, že mé jméno nesnášel stejně tak, jako já nesnášel to jeho. Poznal jsem to z jeho hlasu.

„William, William Carter Hamilton,” prohlásil jsem hrdě své jméno, ale vlastně na mém jméně vůbec nezáleželo. „Viděli jsme se před pár týdny, možná měsíci, už nevím.”

Opět ticho…

„Jo, to jsi ty…” vyplivl ze sebe pak s odporem. „Co po mně chceš?”

„Bethany,” vyhrkl jsem na něj její jméno. „Chci po tobě Bethany. Potřebuju vědět, jak se k ní můžu dostat.”

„To nevím,” zamručel. „Já už pro ni nepracuju. Dám ti kontakt na Noaha.”

„Noah? To je kdo?”

„Její boyfriend, vole,” odpověděl a mně ve zlomku vteřiny udělalo srdce kotrmelec.

„Cože?” dal jsem najevo své nepochopení.

„Dělám si prdel,” dodal a já si okamžitě oddychl, přestože jsem vlastně věděl, že Beth je sama. A neměl jsem ponětí, jak to vím. Prostě jsem to věděl.

„Myslíš si snad, že by si dokázala někoho najít,” pokračoval, „když měla před lety tebe?”

Zamyslel jsem se. „Myslím, že zrovna o ni by se kluci rvali.”

„Ano,” souhlasil. „Kluci se o ni rvali a mnohokrát, ale ona je nechtěla.”

„Takže je úplně sama…” utvrdil jsem šeptem svou domněnku.

„A ty se jí divíš? Zničil jsi jí život.”

Za to, co právě řekl, jsem po něm nemohl začít křičet, přestože jsem tolik chtěl. Měl pravdu - zničil jsem život mojí Bethany.

Mojí…

A protože jsem jí zničil život, nesměl jsem dávat najevo ani jí, ani sobě, ani nikomu jinému, že je moje. Jenže já chtěl. Za celých patnáct let jsem si neodvykl. Pořád jsem chtěl, aby zůstala moje…

Mezi Jamesem a mnou zavládlo dlouhé ticho, ani jeden z nás nevěděl, co říct. Nemohl jsem dělat nic jiného než jej na závěr požádat o číslo na onoho Noaha. James mi tedy nadiktoval jeho telefon. Potom jsme se rozloučili, ale vlastně nerozloučili.

Já neváhal snad ani pár vteřin a už jsem vytáčel Noaha.

„Ano?” ozvalo se téměř po nesnesitelně dlouhé minutě.

„Dobré ráno, dostal jsem určité zprávy, že pokud se chci setkat s Bethany Turnerovou, musím vás kontaktovat.”

Opět bylo chvíli ticho.