co oči nevidí, to srdce (ne)bolí

Kapitola dvacátá pátá

BETHANY

„Myslíš, že mám všechno?” ptala se Ev, když nasedala do Mikového bílého BMW.

„Myslím, že ano,” přikývla jsem. „Kdybych později něco našla, zavolám to.”

Evelyn si na sedadlo spolujezdce položila kabelku a promnula si dlaně. Konečně zvedla pohled ke mně. „Tak tedy… Užívej života, Bethany Turnerová.”

Přestože mě to stálo úsilí víc než dost, usmála jsem se na ni. „Děkuju, budu se snažit. Tobě taky, ať se daří s dítětem. A někdy v budoucnu v práci. A ať Mike zůstane takový, jaký je, ať je skvělý otec i manžel.”

Se smutným úsměvem kývala. „Děkuju ti za všechno, co jsi pro mě kdy udělala.”

Dnes byl den, kdy se stěhovala. Nevěděla jsem, jestli to pro mě znamenalo konečně nebo už. Možná jsem se těšila na klid, ale na druhou stranu jsem začínala pociťovat strach z toho, že až se zhroutím, nebude tady, aby mě uklidnila.

„Nic jsem pro tebe nedělala, to já bych měla děkovat.”

Evelyn pokrčila rameny. „Možná by za poslední měsíce neměla děkovat ani jedna z nás, protože to za nic moc nestálo. To asi uznáme obě. Ale Beth, to teď neřešme. Hned jak dorazím za Mikem, zavolám ti.”

Rozloučili jsme se. Ale už ne jako nejlepší kamarádky. Naše loučení už neobsahovalo objetí a pusu na líčko. Prostě vůbec nic. Jenom jsme si řekli: „Ahoj a měj se hezky.” Ale asi jsem si stejně nic moc víc nepřála, nic moc víc jsem nepotřebovala. Nepopřu, že mi chyběla ta síla našeho přátelství před několika lety, ale odcizily jsem se tolik, že stěhování bylo to, co nás ještě mohlo relativně zachránit, abychom jedna druhou nezavraždily.

Večer toho dne byl asi nejhorší. Ležela jsem na studeném gauči u televize, ale nesoustředila jsem se na pořad, nýbrž na zavřené dveře do místnosti, v níž Evelyn strávila posledních deset let.

Už v tu chvíli jsem věděla, že bude trvat, než si zvyknu na ten domov, kterého už ona nebude součástí.

~

Nezavolala. Slíbila to, ale nezavolala. Ani další den, ani za týden. Neozvala se, jak řekla, že to udělá. Bylo tak snadné vytěsnit mě z hlavy, když kolem ní pobíhaly desítky lepších lidí. Bylo lepší nezavolat než si přidělávat starosti. Bylo lepší dělat, že jsem nikdy neexistovala, než se vrtat v tolika špatných chvílích, v nichž jsem hrála hlavní roli. Asi jsem to chápala. 

Evelynin odchod měl ale i pro mě jisté výhody. Nakoplo mě to, abych začala něco dělat. Nechtěla jsem trávit moc času v tom temném tichém domě, tak jsem si nasázela co nejvíc živých vystoupení po světě. Musela jsem začít žít, i když stále jako smutná interpretka. Život ve smutku už se mi zdál čím dál přirozenější, tak jsem si pomalu zvykala na to, že už nikdy nezažiju upřímnou radost.

Dnes nastal den, kdy jsem měla zpívat úplně na druhém konci světa. Nebudu lhát, přála jsem si, abych mohla zase vidět Williama. Ale kvůli mě by neletěl na druhý konec světa. Asi. Samozřejmě, že bych si přála, aby takovou dálku zdolal kvůli holce, po které touží. Ale netoužil po mně přece tolik, aby udělal takovou neskutečnou šílenost. Nikdy po mně tolik netoužil, takže teď by se nic nezměnilo.

A navíc tam se mnou jel James. Vetřel se všude. Jel tam se mnou a mohla bych se vsadit, že má v hlavě radar na to, jestli je William nablízku. Will by se ke mně blíž nedostal ani náhodou, protože v mé přítomnosti stál James, který by jej od tama nechal odvést okamžitě.

Už byl večer, setmělo se a naše limuzína dojela k velkému stavení. Tak obrovskou budovu jsem snad ještě v životě neviděla. A tolik lidí jakbysmet. Valili se do arény jako smyslů zbavení a já se na ty všechny blázny dívala z bezpečného odstupu z auta. James mě držel za ruku, aby mě uklidnil, ale já jeho stisk nijak nevnímala. Pocítila jsem ho až ve chvíli, kdy jsem zahlédla jeho prsty propletené s mými. Chvíli jsem se dívala na naše spojené dlaně a pak se plná rozpaků podívala do jeho očí. Usmál se.

„Neměj strach, Bethany, zlatíčko moje,” zašeptal a volnou ruku umístil na mou tvář. Něžně mě pohladil a na čelo mi vtiskl polibek, dva polibky.

To byl ten okamžik, kdy jsem si s ním najednou začala připadat krásně. Dívala jsem se mu do očí a cítila, jak z něj sálá upřímná náklonnost, možná i láska. Najednou jsem se od jeho očí nemohla odtrhnout.

„Polib mě, Jamesi,” vyzvala jsem ho tiše s bolestí v hlase.

A jemu najednou úsměv upadl. Zvážnil. Pohledem přejížděl mou tvář, dokud se očima nezaměřil pouze na rty. Svou rukou sjel z tváře k mému zátylku a přitáhl si mě blíže. První to byl jen letmý romantický polibek, pak ale přišel další. Jamesův jazyk se skrz mé sevřené rty prodral až k tomu mému. Líbal mě a držel mě u sebe. Nechtěl mě už pustit, ani na chvíli. Srdce mi bušilo, dech se mi zrychloval.

„Williame…” volalo ale mé srdce, když tělo drželo Jamese. „Tolik tě chci, Williame…”

Přitáhla jsem si ho ještě blíže a líbala ho ještě tvrději.

William…

William…

WILLIAM…

James se pomalu odtáhl. Pramínek vlasů mi zastrčil za ucho. „Miluju tě, Beth. Strašně moc tě miluju.”

V tmavém autě nemohl vidět tu slzu, která nehlídaně vyklouzla z mého oka. „Miluju tě, Williame.” Neřekla jsem to nahlas, neřekla jsem totiž nic. Otevřela jsem oči a zahleděla se do těch jeho. Trhavě jsem se nadechla a pohladila ho po tváři.

Nevím, proč jsem ta gesta dělala, nevím to. Ale když jsem se topila v jeho očích, zapomínala jsem na Williama. Jako bych snad vedle Jamese pomalu odcházela pryč, jako bych létala někde ve snu.

Nevím, co se se mnou dělo, ale zrovna teď jsem u něj pocítila něco jako… pocit bezpečí, cítila jsem náklonnost k němu.

Najednou jsem cítila, že jej potřebuju. James je ten, koho teď musím mít, kdo mi musí pomoct, když odešla Evelyn.
Svůj nos jsem přitiskla k jeho. „Zachraň mě, Jamesi…” šeptala jsem.

Odtáhl se ode mě. „Zachránit od čeho?”

Koukala jsem na něj a najednou opět nevěděla. Stálo mi to za to? Ano. „Nauč mě zase milovat,” prosila jsem. Tolik jsem to chtěla, tolik jsem chtěla někoho milovat.

Tolik jsem chtěla milovat Jamese…

Usmál se. „Naučím tě to, ale musíš mi v tom trochu pomoct.” Opět mě políbil.

Pomohla bych, jenže jsem nevěděla jak. Už dávno bych pomohla, kdybych věděla jak. „Jak? Jak ti v tom můžu pomoct?” ptala jsem se tedy. Hlavu jsem položila na jeho hruď. James chvíli mlčel. Já v tom tichu poslouchala jeho tlukot srdce. Ani zdaleka nebilo tak rychle a zoufale jako to moje.

A pak to ticho konečně prolomil. Ale nejspíš něčím, co jsem nechtěla slyšet. „Vyspi se se mnou, Bethany,” vyzval mě.