co oči nevidí, to srdce (ne)bolí

Kapitola třicátá první

BETHANY

Na mou otázku neodpověděl. Ale možná jsem ani odpověď nepotřebovala slyšet. Tušila jsem, co se celých těch šestnáct let dělo v jeho životě. Tušila jsem, že během mého trápení on běhal za jinýma holkama, které se mu prostě jen… líbily více. Pak jsem ale nechápala, proč je po takové době zase tady.

„Beth,” vyslovil mé jméno tiše a upustil mou paži. Zmateně se mi díval do očí. „Říkal jsem ti, že mě to mrzí.”

Přikyvovala jsem. „Já vím.” Sklopila jsem pohled k zemi prohlédla si naše chodidla. Will měl pořád ponožky, u nichž byla každá jiného odstínu. Já měla obyčejné bílé, nic zajímavého, nic, co by ze mě dělalo holku na vyšší úrovni. Po chvíli jsem se znovu podívala Williamovi do tváře. „Mě to taky mrzí. A už to neříkej, že tě to mrzí, už o tom prostě nemluv.”

Možná jsem o tom chtěla mluvit, možná jsem o tom mluvit potřebovala, jenže jsem měla z Williama strach. Z toho jeho pohledu na mě, z toho nejistého a naprosto nesebevědomého chování, které pro mě nyní bylo novinkou. Měla jsem strach se do něj… zamilovat.

Oba jsme zamířili do mého pokoje a poté, co jsem Williama požádala, aby přivřel dveře, jsem se usadila na postel. Cítila jsem v sobě malou, jen minimální radost z toho, že jsem tady a nakonec nikam neodletám. Ale ten pocit, že jsem Willa pustila do svého pokoje, do svého domu, mě děsil natolik, že jsem na nějakou radost příliš nedbala, vlastně vůbec. Nesoustředila jsem se na ni, protože jsem se soustředila na něj.

Will stál nade mnou a čekal, co řeknu, jestli vůbec něco řeknu. Kdysi jsem totiž mluvila, když mezi námi zavládlo jen na malou chvíli ticho. Možná na to on spoléhal i teď.

Neřekla jsem nic. Protože jsem se nejspíš bála cokoliv říct. Ale překvapovalo mě, že William mlčel také.

„No nic,” vydechla jsem po nějaké době naprostého ticha, do něhož zasahovalo jen tikání ručiček hodin. Postavila jsem se na nohy. „Jdu na to,” řekla jsem pouze, otevřela kufr s věcmi a začala se přehrabovat v hromadě oblečení.

William mě sledoval dál. „A co mám dělat já?” tázal se, když já už byla plně zabraná do své činnosti.

Pousmála jsem se. „Ty mi třeba můžeš dělat společnost,” navrhla jsem s pokrčením rameny. „Vždycky jsi býval tak vtipný a pusu jsi nezavřel po celou dobu, co jsme spolu byli venku. Tak můžeš mluvit.”

Snažila jsem se aspoň hrát, že vzpomínky na náš vztah mě neničí. Ale když jsem myslela na to, jak krásně jsme se jeden s druhým cítili, jak jsme se málokdy hádali, rozbíjelo mě to. Přestože jsem se rozbitá cítila už dávno.

Will se zasmál, ale z jeho smíchu šlo usoudit, že vzpomínka na časy, kdy jsme byli svoji, jej netíží tolik jako mě. „Beth, nevím, o čem bych měl mluvit,” řekl a posadil se na kraj mojí postele.

Odvrátila jsem hlavu od kufrů a pohlédla na něj. „Prostě mi o něčem povídej. Co jsi dělal těch šestnáct let, co jsme se neviděli?”

Téměř okamžitě zakroutil hlavou. „Ne, o tom mluvit nechci.”

Přikývla jsem, abych mu naznačila, že chápu, i když jsem to možná chtěla slyšet. „Fajn. Co chceš teda dělat?”

Zahleděl se mi do očí s neutrálním pohledem. Nebo možná nebyl neutrální, jen jsem se v něm já nevyznala. „Chci se na tebe… prostě jen dívat,” zašeptal větu, která mi vyrazila dech.

„Co z toho budeš mít, že se na mě budeš několik hodin v kuse dívat? Co z toho budu mít já?”

„Nevím, Bethany. Ale… chci to tak.”