co oči nevidí, to srdce (ne)bolí

Kapitola třicátá devátá

WILLIAM

A všechno bylo najednou jiné. Všechno bylo lepší, snazší.

Otevřel jsem oči a aniž bych si musel vnucovat dobrou náladou, usmál jsem se od ucha k uchu. Trochu jsem pohnul hlavou a spatřil ji - mé štěstí. Zády ke mně leželo pod peřinou dívčí tělo. Podle toho, jak Beth dýchala, jsem poznal, že ještě spí. Aby taky ne, vždyť před pár minutami obdila teprve šestá hodina ranní.

S pohledem stále upřeným do jejích hnědých vlasů jsem si začal přepočítávat, jak dlouho jsem dnes v noci spal. Moc dlouho ne. S Bethany jsme si šli lehnout po filmu, ale nejdříve o půl třetí ráno, takže kdybych to zaokrouhlil, spal jsem asi tři hodiny. Vím, že jindy bych se cítil jako přejetý kamionem a nedokázal bych se ani pohnout, ale dnes… dnes bylo všechno jinak.

Probudil jsem se po Bethaniném boku a rázem se cítil vyspaný jako nikdy předtím.

Ale ach můj bože… tahle noc… ten večer… nic krásnějšího jsem ještě nezažil.

Pořád jsem si to nemohl uvědomit. Bethany mě políbila, já políbil ji a ona mi zase patřila a všechno bylo jako dřív. Teď jsme k sobě opět patřili.

Při těch myšlenkách jsem se nedokázal neusmát ještě více. Převalil jsem se čelem k jejímu spícímu tělu. Musel jsem ji obejmout a líbat a to všechno. Hned teď. Paži jsem omotal kolem jejího pasu, břichem a hrudí se přitiskl na její horká záda a obličej zabořil do těch vlasů, které tak krásně voněly.

Neměl jsem dost slov, abych ten okamžik dokázal jakkoliv popsat. Byl jsem v nebi? A Beth byla anděl? Kdybych ji neznal, myslel bych si to. Ležel jsem tak nějakou dobu, nevím, jak dlouho. Zavřel jsem oči a vnímal to všechno a zároveň nic, co se děje. Vnímal jsem Bethany. Její tlukot srdce, nádechy, výdechy a ptal se sám sebe, co se jí tak asi zdá, na co asi může myslet?

Bethany se zavrtěla a zasténala. Probudila se, a tak jsem povolil objetí a nechal ji, ať se otočí.

Pozoroval jsem ji, jak se převalila na záda a mnula si oči, aby se probrala. Jakmile mě spatřila, usmála se a přitiskla se ke mně znovu. Schoulila se k mé hrudi, já cítil její horké tělo, cítil jsem její lásku.

Bylo tohle vůbec možné? Nemohl jsem tomu uvěřit. Opravdu se to stalo? Opravdu se nám to povedlo? Opravdu jsme teď byli zase spolu?

Opětoval jsem Bethany objetí. Věděl jsem, že nespí, a tak jsem ji hladil po zádech a začal šeptat:

„Věříš tomu?”

Cítil jsem, jak se zasmála. Zvedla hlavu a podívala se mi do očí. „Jestli věřím čemu?”

Rukou jsem mávl do vzduchu. „Tomu všemu…”

„Já moc věcem nevěřím,” krčila rameny, odvalila se opět na záda a odvrátila ode mě pohled. Dívala se do stropu. „Ale… však víš. Někdy je lepší nevěřit, nedoufat.”

Naklonil jsem se k ní. Rukou jsem si podepřel hlavu a zadíval se do Bethaniných hnědých očí - jejich barva mi připomínala mléčnou čokoládu. Lehce jsem ji hladil po tváři a postupoval až k bradě a ke krku. Pamatoval jsem si, že to měla ráda, že se jí to líbilo. Mně se zase líbilo to, co s ní takové malé gesto provádí, že mi při tom pohlazení a hlubokém očním kontaktu otevírá své srdce.

„Jak to, že jsi tak… chytrá?” neodpustil jsem si tu otázku, i když jsem věděl, že Beth byla chytrá vždycky.

„Já… nejsem chytrá,” zapřela. Tohle na ní bylo typické - odmítala komplimenty.