co oči nevidí, to srdce (ne)bolí

Kapitola čtyřicátá osmá

BETHANY

Slunce vysvitlo dříve než obvykle, noc se ztratila, skrz zatažené žaluzie mi do pokoje pronikaly paprsky a tvořily tak na protější zdi stíny.

Asi by všichni čekali, že se budu ještě v poledne válet v posteli kvůli tomu, co se před třemi dny stalo s Williamem. Ale já v posteli neležela, a to ani nebylo poledne.

Seděla jsem na malé dřevěné stoličce, v rukách držela kytaru. Brnkala jsem si melodii, která mi už dva dny ležela v hlavě a já se jí nedokázala zbavit. Ale ani jsem se nesnažila se jí zbavit. Se zavřenýma očima jsem zpívala slova, jež jsem složila dnes v noci. Zpívala jsem nahlas, jako by mi bylo všechno jedno, ale zároveň na všem záleželo. Kdyby bylo opravdu vše tak moc jedno, neseděla bych tady a nezpívala píseň, která mi při každé vyslovené větě trhala srdce.

Vrátil jsi se a tisíci slovy slíbil jsi, že zůstaneš,
líbal jsi mě a šeptal, že již mě nezklameš.
Uvěřit ti, to bylo těžké, ty to víš, vždyť jsi se mnou po celou dobu byl...
Obklopil jsi mě slovy, že svůj život za můj bys položil.

Tvrdil jsi, že zapomenout na minulost mám,
„Ruku do ohně za tebe dám.“
Nechci věřit, že jsem tě ztratila, že tady nejsi pro mě,
že z obrovské lásky miluješ mě méně.

Vstala jsem a kytaru opřela o zeď u východu z místnosti. Vyšla jsem a za sebou zavřela dveře. Nejraději bych poslední dva týdny vymazala z hlavy. Od té chvíle, co Will odjel pryč, se všechno pokazilo, všechno bylo špatně.

A já se pořád přiživovala na tom odporném slovíčku – KDYBY.

Na jídelním stole v přízemí ještě teď ležel jeden tác s jednohubkami z onoho večera, uprostřed obýváku pořád ležely zmuchlané rudé šaty, ve kterých jsem měla v plánu oslnit Williama v ten den. Kéž by to tak vyšlo.

Sesunula jsem se na židli a do pusy si dala jednohubku. Byla už oschlá. Aby taky ne, když už na stole ležela třetí den.

Stejně na tom nezáleželo. Důležité bylo, že jsem vůbec něco dokázala sníst v tom stavu, do jakého jsem se kvůli Williamovi dostala.

Během jídla jsem si zapisovala další verše do svého bloku. Mnohokrát to ve výsledku vůbec nedávalo smysl, a tak jsem to začmárala a začala psát celou sloku znovu. Pořád jsem nevěděla, proč to dělám – proč skládám, když jsem se za poslední měsíce tolik hudbě vzdálila. Nevěděla jsem, proč jsem si tím tolik ubližovala, když jsem psala s vědomím, že mou hudbu už nikdy nikdo neuslyší.

Jenže... kdybych si tímto tak trochu neubližovala, ubližovala bych si úplně jinými věcmi. A ty by bolely více. Kdybych jen seděla na studených schodech přede dveřmi a v hlavě si přehrávala každičký moment, kdy mi Will řekl, že jsem jeho všechno, že jsem jeho smysl života a podobné, asi by mě to zničilo. A to úplně celou.

Nejlepší v tuto chvíli bylo zapomenout. Nebo se o to aspoň pokusit. A já se pokoušela své myšlenky předat papíru, který bych pak teoreticky mohla třeba spálit. A všechny starosti fuč.

No... kéž by to bylo tak jednoduché.

Muselo být už hodně hodin, dávno po poledni, na nebi panovala tma, když jsem si do pusy dala poslední zbylou jednohubku a dopsala poslední řádek mé nové skladby. Až na to, že ta skladba patřila jen mně, já budu ten jediný člověk, který bude znát tato slova, jediný člověk, kterému tato melodie bude hrát v hlavě.

Zaklapla jsem blok, vyběhla schody a schovala jej do šuplíku psacího stolu. Následoval hlasitý povzdych.

Zhasla jsem lampičku na stole a kolem mě se opět rozhostila tma. Vytáhla jsem žaluzie. Konečně se mi před očima naskytl pohled na mou zahradu. Ve světle měsíce se ve vzduchu třpytily sněhové vločky. Zase. Bylo to tady zase. Zima nechtěla odejít. Jako by se jí tady líbilo. A v mém srdci se jí očividně po Williamově odchodu zalíbilo také.