The flowers | h.s. (CZECH TRANSLATION)

day one

lightpinklouis

Místnost se teď zdála menší.

Neuvědomila jsem si, kolik nepořádku s sebou tento chlapec přinesl. Kolik prostoru zbylo nyní, když už tu nebyl.

Pocity, že mi chybí, přicházejí a odcházejí ve vlnách. Pořád vzpomínám na to, kdy jsem ho poprvé potkala. Myslela jsme na to, jak byl s vlasy staženými dozadu v šátku. Jak jsem si myslel, že jeho úsměv rozzářil celou místnost a přiměl všechny otočit hlavu, jen aby zírali na velký zářivý úsměv, který měl na tváři. Jak šel s takovou jistotou, aniž by věděl, že s každým krokem se do něj pomalu zamilovávám.

Nevšiml si, že zírám, dokud nepřišel k pokladně koupit balíček žvýkaček. Pracovala jsem na staré čerpací stanici, která byla na okraji města poblíž hřišť. Obchod byl hned u nějaké hlavní silnice, která nakonec vedla do nějakého velkého města, kde jsem nikdy nebyla.

Moje město bylo malé místo s dírou ve zdi. Člověk jím mohl projet, aniž by si uvědomil, že jede městem.

Když mě uviděl, nechal se na mě usmát a položil žvýkačku na pult.

„Jak se jmenuje tohle město?" Zeptal se. Jeho hlas byl hluboký, na rozdíl od všeho, co jsem kdy slyšela. Odněkud měl nějaký přízvuk a jeho hlas byl hladký a temný.

„Ehm, St. Laurent." Odpověděla jsem svým tichým, nudným hlasem. Ten kluk byl tak krásný, jen při pohledu na něj jsem se červenala.

„Je tady hezky?"

„Jo, ale trochu osamělé. Nechodí kolem moc lidí, a když ano, jen procházejí."

„Takže je těžké se spřátelit?"

„No, spíš si musíte dávat pozor na to, s kým se spřátelíte, protože nikdy nevíte, kdy vás opustí." Pozorně si prohlížel můj obličej, když jsem jeho žvýkačku vkládal do plastového sáčku. Podal mi nějaké peníze a nespustil ze mě oči.

„Myslím, že vím, co tím myslíš."

„Vážně?"

„Jo, myslím, já jsem obvykle ten, kdo nechává lidi za sebou."

„A proč je to tak?"

„J-já nevím. Je to trochu dlouhý příběh." Podívala jsem se mu přímo do očí a vyčetla z jeho utrápeného výrazu.

„Takže předpokládám, že se nevrátíš?"

„Ne, ne. Tohle místo je pro mě moc malé. Mám trochu problém s tím, že mě všichni znají a jsou v mém podnikání."

„Jo, ale to může být taky pěkná věc. Protože pak máš vždycky lidi, kteří na tebe dohlédnou." Jako by ho to nikdy nenapadlo, protože trochu zvedl obočí a přikývl. Podala jsem mu drobné a igelitový sáček a slabě se na něj usmála.

„Hezký den." Řekla jsem.

„Děkuji. Tobě taky." A s tím odešel z obchodu a nenechal po sobě nic kromě těch pár slov, která jsme si prohodili.

Pamatuji si, že jsem doufala, že toho krásného chlapce ještě někdy uvidím. Bylo na něm něco, co mě nutilo s ním mluvit při více než jedné příležitosti.

Měl na sebe takovou jistou návnadu, kvůli které jsem o něm chtěla zjistit všechno, od myšlenek, které se mu honily hlavou, když se poprvé probudil, až po způsob, jakým si upravuje vlasy. Nevěděla jsem ani jeho jméno, ani odkud je nebo proč měl ten legrační drobný přízvuk. Věděla jsem jen, že chci vědět všechno. Je to divné?

Ale to bylo tehdy. A to je teď, když jsem ve stavu šoku a otupělosti, kdy si nejsem schopna potvrdit, že je pryč. Že se teď nechystá těmi dveřmi každou vteřinu projít s jedním ze svých úsměvů, z nichž mi padají čelisti, a s novou cenou z jednoho z měst, které toho dne navštívil. Nepřipadá mi to skutečné, skutečnost, že chlapec, kterého miluji, je někde jinde, někde daleko ode mě a tento život, který jsme spolu vybudovali. Mohl by být s kýmkoli, dělat cokoli, a já bych nebyla tím, komu se vrací domů, aby viděl a vyprávěl o všech dobrodružstvích, kterých toho dne dosáhl.

Nechal mě tu bez vysvětlení, bez rozloučení. Zanechal jen kytici květin a vedle ní malý vzkaz obsahující slib, o kterém jsem si ani nebyla jistá, že dodrží. A co by se stalo, kdyby to dodržel? Kdybych zůstala v této místnosti navždy a čekala na jeho návrat a nikdy na nikoho nemrvila ani jednou řasou, protože by na mě mohl někdo čekat, až se vrátím domů? Bylo to špatné, ale nemohla jsem o tom nic říct, protože jsem ze všeho nejvíc chtěla, aby dodržel slib, který mi dal. Věděla jsem, že počkám, až se vrátí, až do toho dne, kdy zemřu, ať už to budu sama s jeho nepřítomností, která se stále zdržuje všude kolem mě, nebo to bude s ním po mém boku s držením mě za ruku, když bych naposledy vydechla.

V každém případě bych na něj myslela.