Podivínští a Zrůdnosti pekelné

1. Den, kdy Kryšpín potkal Osud - část prvá

Náš příběh počíná se vyprávět v hostinci vprostřed vskutku malebné vísky, jejíž jméno se dávno vykouřilo z mé děravé paměti - snad dalo by se ještě dohledat v mapách a kronikách z tehdejších dob, možná bychom nějaké někde ještě našli!

Na sklonku odpoledne sešli se v ní místní štamgasti, aby zasedli ke korbelu piva a za poslechu hraní pocestného trubadúra, jenž se tu pár dnů nazpátek  na hrst nocí usadil, si povyprávěli, co nového se jim od jejich posledního setkání přihodilo. Býval by to byl večer vcelku poklidný, kdyby do vesnice nedoputovali nečekaní hosté - rovné tři tucty jich.

Branci z pohraničí i ciziny na západě tudy táhli cvičiti se na vojáky, aby brzy mohli pomáhat vyhrávat boje v dalekém jižním kraji. I příchozí ve vísce způsobili pozdvižení, to se náhle do taverny nahrnula halda lidí, mužů žen i dětí dychtících slyšet, co jsou zač, odkud přicházejí a kam jdou a zda by si s nimi nechtěli dát pivo či zatančit dva tři tance.

Minstrel, který najednou přes všechen jejich hlahol neslyšel vlastního slova, ustal ve vyprávění svých příběhů, uchýlil se k hraní na loutnu, již si vypůjčil od jednoho z místních. Zatímco hrál, příchozí v přítmí hostince od krbu pozoroval, mlčky je soudil.

Všichni to byli mužíci a jinochové chudí, nezajímaví. Prostí rolníci a řemeslníci, co uměli zacházet s vidlemi, cepy a kladivy, nikoli s meči a houfnicemi. Aniž by to ještě tušili, či aniž by ještě měli odvahu si to připustit, většina z nich si nešla do boje pro slávu, ale pro smrt. Dny jejich bytí byly dávno sečteny, osudy uzavřeny. Jejich jména již jen čekala, až je pohřbí děje příštích stovek let, na jejich skutky a životy nikdy neměly být sepsány žádné ódy.

Tedy... až na jednu světlou výjimku.

Trubadúr si jej povšimnul, již ve dveřích. Vysoký mládenec, hubený jak lunt, s tmavým vlasem až k loktům a koleny, co při chůzi působila, jako by se mu chtěla ohýbat na druhou stranu. A má kněžno, co to jen měl s botami? To z nich čouhala stébla slámy? Ten holobrádek vskutku nepůsobil, že by toho zvládnul moc - toho si ostatně povšimly i zdejší dívky, které se po něm ani neohlédly. Ale v duši to byl pořádný rváč, bystrý a k tomu s notně ostrým jazykem.

Neodpovídal sice představám běžných človíčků o tom, jak vypadal správný hrdina velkého příběhu, ale...  poslyšte, povím vám tajemství, když slíbíte, že je nikomu dalšímu neprozradíte.

Většina hrdinů velkých příběhů vyumělkovaným představám smrtelníků neodpovídá. Jsou to totiž právě na první pohled budižkničemové, odpadlíci, nedomrlčata a podivíni - přesně jako tenhle vyžloun s nosem, do kterého jako by ho bodla včela - co v sobě skrývají nejvíce síly, nejvíce talentu, odhodlání a snad i troufalosti k tomu, aby se hrdiny vůbec mohli stát. Možná právě proto se na ně obyčejný lid dívá skrz prsty. Možná právě proto je štěstěna a Osud tak bezmezně milují.

...

„Kapitáne, prosím, vezměte si, co vám tu povídám, k srdci," Kryšpín se zapřel hranu vratkého stolu, rukávy si nechtěně smáčeje v loužičce rozlitého piva a polévky. Hubený ukazovák zabodl do omšelé mapy rozložené mezi ním a starým vojákem. 

Hlas mu přeskakoval, jak se marně snažil překřičet hlahol a juchání podnapilých branců, pokřikování hospodských štamgastů i hru rozladěné loutny, do níž, pohupuje se na židli při hřejícím krbu, náruživě brnkal jakýsi talent postrádající minstrel. 

„Jít skrz ty lesy je pro vás a celou naši rotu moc veliký risk. Všechny hvozdy severně od Ještěřích hor a jižně od povodí Dravky jsou zamořené zrůdnou škodnou. Prosím," zaúpěl, „pojďme oklikou přes Dolní Drahodoly. Je to půl dne cesty navíc, já vím, ale zato po stezkách, kde nás nepřekvapí žádní zrůdní hrdlořezové!"