Podivínští a Zrůdnosti pekelné

1. Den, kdy Kryšpín potkal Osud - část druhá

Později té noci, to už polovina roty poklimbávala na stolech, lavicích i na holé zemi, s nosy červenými a břichy plnými piva a hrachové kaše, Kryšpín zpod rukou v křesle podřimujícího Güntera vysoukal mapu, na pár chvil si ji vypůjčil spolu se svící, kterou musel od stolu doslova odtrhnout, jelikož se její vosk v nepozorované chvíli vylil po celém svícnu. 

Usadil se k opuštěnému stolu v rohu hospody, pod schody vedoucí do noclehárny v prvním patře, doufaje, že tu unikne případným zvídavým a podezřívavým pohledům.

Günter si na mapu psal různé poznámky, ke Kryšpínově smůle tak špatně naškrábané, že i kdyby rozuměl německé řeči naprosto perfektně, nebyl by s to rozluštit víc než hrstku slov. Kryšpín se tím ale nijak zvlášť netrápil. Co mu přidělávalo vrásky, byla inkoustem vyznačená cesta, jíž se měli následujícího dne ubrat. Jeho dědeček i táta, když jej ještě zaučovali, vědomi si toho, že mladík jednoho dne vycestuje do dálek přísně dbali, aby Kryšpín věděl, v jakém kraji světa může narazit na které nestvůry lačnící po lidském mase, krvi i duších. V celé zemi nebylo horšího kraje než tohoto.

Cesty kolem Zlatostříbří a přilehlých městeček a vesnic bývaly plné loupežníků, žebravých trepek. A to po mnoho desítek let. Dokud je všechny do jednoho nevyhnala, nesežrala a nevyvraždila zrůdná škodná. 

Kryšpín samozřejmě již nejedenkrát čelil plížným tlupám, nejedenkrát si od těla odháněl bludičky a ztracence. Své zkušenosti měl i s takovými potvorami jako byli smrtispáčníci a kirikaté. Ale nikdy dříve se nevydával do oblasti tak zamořené jejich hnízdy a skrýšemi a brlohy. Ne bez dalších, znalejších mužů. Ne bez všeho potřebného na jejich zahnání a na svou obranu. Ne ve společnosti mamlasů, co tvrdili, že zrůdy nejsou nebezpečné, jen proto, že jich už pár z pohodlí a bezpečí svých domů vyhnali ze svých dvorků kušemi či vědry s vodou.

„Hola, mládenče," zvolal minstrel od pípy. Již dobrou hodinu se nezajímaje o místní klevetění, hraní v kostku ani sledování rozjuchaných párů, co po hostinci spíše vrávorali, než po něm tančily, pomyslel si, že to minstrel pokřikoval na někoho jiného. Ovšem když vzhlédnul od mapy, ke své hrůze zjistil, že si zrzek zvesela vykračuje přímo k němu, v náruči dva poháry a dva talíře s bochníky chleba po okraj naplněnými polévkou hustou tak, že by se jí spíše mělo říkat kaše. Nebo rovnou malta.

Boty mu na dřevěné podlaze hlasitě klapaly, v mihotavém světle rozžhnutých luceren si Kryšpín povšiml, že mu na jejich podrážkách lesknou kovové plíšky, na špičce a podpatku zase stříbrné ornamenty. Na vestě, sice z prosté látky, zato čisté a umně šité, se mu zase třpytila velká brož. Ať už ten člověk byl kýmkoli, ty mince, které mu předtím cinkaly v taštici, rozhodně nemohly být ušmudlané měďáky.

„Mému oku neuniklo, že se nezapojuješ do zdejších radovánek. Buď jsi úplný suchar a samotář, nebo neholduješ zlatému moku tak jako tvoji bratři ve zbrani. Jak se na tě tak dívám, pravda nejspíše bude obutá v obojím!" minstrel stanul dva kroky od jeho stolu, s noblesou před ním smekl, jako by Kryšpín byl nějaký velevážený pán. „Dovolíš, abych ti tu na pár chvil dělal společnost? Přinesl jsem i něco na zub!"