Podivínští a Zrůdnosti pekelné

1. Den, kdy Kryšpín potkal Osud - část třetí i poslední

Netrvalo dlouho a rozjuchanost opilých branců i místních vesničanů počínala skomírat. 

Minstrel se vytratil, sotva zhltnul své dva příděly kašovitých polévek. Bez hudebního doprovodu již na plácku mezi stoly nikdo nechtěl tančit. Jak se hosté vytráceli do svých domovů, či jeden po druhém usínali přímo na stolech, lavicích, ba dokonce rovnou na zemi, piva se u pípy rozlévalo stále méně a méně. Jen zpěv a hlahol těch rozjařenců, jež pití ještě zcela nezmohlo, stále naplno zněl ve zdech taverny. A nic nenasvědčovalo tomu, že by měl utichnout dříve, než si Kryšpín zacpe prsty do uší tak hluboko, že je už nikdy nebude s to vytáhnout.

Mladý zrůdobijec se pod schodištěm osamocen mračil, snaže se i přes všechen zdejší neklid soustředit na mapu kapitána Güntera. V duchu si už nejméně třicetkrát připomněl a zopakoval, co za nestvůry zítra v lesích potká, pokud se na něj štěstěna nebude zrovna usmívat jako prodejce s kradeným zbožím.
Ze začátku se mu to vedlo dobře, kdyby se chtěl chválit, řekl by, že dokonce bravurně. Ale jak čas postupoval, všechno se mu začalo plést.

Oči se mu klížily únavou.

Tělo se více soustředilo na trávení prvního velkého, vydatného jídla, které od předminulého týdne snědl, než na přemýšlení.

A to víno, které mu zrzek přinesl, mu na bdělosti a jasné mysli také nijak nepřidávalo. Proto, poté, co potřetí za sebou prohlásil skalního plížníka, tvora, jenž se štítí vláhy víc než čerti křížů, za ryze vodní nestvůru, rozhodl se, že nastal nevyšší čas ubrat se do noclehárny.

Navrátiv mapu dřímajícímu Günterovi, jenž ve svém křesle zařezával jak pila, se vyplížil do vyššího patra taverny, kde on a jeho budoucí spolubojovníci měli mít přichystaná lůžka.

Cesta do schodů pro něj nebyla nikterak snadná. Jeho vratká kolena schody nikdy neměla ráda a jeho chodidla jakbysmet. Navíc se při výšlapu do patra musel prosmýknout kolem dvou spících vojáků, které pití zmohlo dříve, než se stačili dostat do postelí, jednoho páru milenců s rudými lícemi, jimž pivo kolující v jejich žilách téměř znemožňovalo políbit se navzájem na ústa, a jedné slepici, co sem zabloudila zvenčí. V zobáku držela žížalu a když se na ni Kryšpín podíval, nasupeně po něm kvokla, jako by mu chtěla povědět, ať ji přestane obtěžovat svou přítomností.

Kryšpín, již dávno poučen, že s rozezlenými ženami, a to jakéhokoli druhu, se není radno hádat, ji uposlechl.

Noclehárnou se zde rozuměla obrovská půda, z níž se vymetlo všechno seno a většina prachu. Nyní zároveň sloužila i jako sklad mouky a prádelna. Třebaže Kryšpín dbal na to, aby se kolem pohyboval co nejtišeji, podlaha pod ním skřípěla, mezerami mezi jejími prkny sem procházely paprsky světla svící a luceren, ale také hluk. Na zemi pod rozvěšeným prádlem a schnoucími bylinami ležely stařičké slamníky a na nich omšelá prostěradla. Jen na několika z těch skromných lůžek někdo spal, tudíž si Kryšpín mohl dle libosti vybrat, na kterém si ustele.
Škoda jen, že se všechny slamníky jevily naprosto stejně staře, ušpiněně a nepohodlně.

Sotva ulehnul, počala do noci kvílet meluzína. Krátce nato se přidalo šumění prudkého lijáku. Kapky deště bubnovaly o došky střechy. Tu a tam si některá našla cestu skrz ně, skápla unavenému zrůdbijci na čelo.

Zprvu se krůpějemi padajícími na jeho hlavu snažil přespříliš nerozptylovat, stejně jak senem, jež ho přes prostěradla píchalo do zad. Čím déle to ale trvalo, čím více se na slamníku převaloval a marně si schovával hlavu do vesty a pod pokrývku, tím rozmrzelejším se stával. Po čase, který se zdál být půlkou věčnosti, svůj lítý boj s počasím a krůpějemi vyzrávajícími nad staré došky vzdal, odevzdaně se převalil na záda, vyčerpáním se rozostřující zrak upřel ke trámoví krovu, mezi nimiž se leskla vlákna stříbřitých pavučin. Všechny byly upředeny tak blízko sebe, že se jevily jako jedna ohromná pavučina. Jako jeden jediný dům, pod jehož střechou žili všichni v naprostém souladu a blahu.