Podivínští a Zrůdnosti pekelné

2. Den, kdy byl Kryšpín zachráněn Zkázou - část prvá

I dne dalšího opustili jsme hostinec i sličnou slečnu Jiřinku, co v něm žila, a vydali se dále. Vstříc bílým horám překrytým temnými, tajemnými hvozdy, v jejichž srdcích přežívali tvorové nelidští a nezvířecí. Hrůzy, stvůry, zrůdy a další rozličná, jim podobná havěť, před níž se i ti nejudatnější z rytířů rázem měnili na uplakaná batolata domáhající se sukní svých milovaných matinek.

Mladičký náš zrůdbijec, ten, jehož nazývali Kuřinožkou, probudil se ráno dříve než ostatní, ještě před odchodem si na louce natrhal býlí páchnoucí čenichům kirikatích potvor. O kámen u rybníka naostřil si svou dýku, co ze světa živoucích bytostí sprovodila více duší než meč slavného Güntera von Imnoutobylozapomenutoburg. U kapličky, kde měli minulého večera své setkání minstrel s Jiřinkou, se zastavil také. Nečinil tak často, vlastně téměř vůbec, avšak zrovna toho rána mu přišlo záhodné se pomodlit. Přinejmenším se pokusit o získání přízně Boha, v něhož sám už dávno téměř nevěřil.

Jen kdyby býval, Kryšpín náš milovaný, brzy mnohými lidmi opěvovaný, věděl, že dobrou vůli vámi smrtelnými lidmi smyšleného tvůrce a vládce všeho živého bytí potřebovat nikdy nebude. 

Že ochrannou ruku nad ním již drží, či držet již brzy držet budou, docela jiné bytost, než ten, jemuž vy smrtelní často říkáváte Bůh.

A sice Osud sám, a spolu s ním jeden vskutku vypečený potomek onoho nevěkého parchanta, co pro vás smrtelné bude jistě dobře znám jako Ďábel...

Přestávku v pochodu kapitán vyhlásil až ke sklonku odpoledne. Kryšpín se nemohl zbavit podezření, že se pro tak pozdní zastavení rozhodl nikoli kvůli zpoždění z rána, nýbrž ze msty k hubatému zrůdbijci.

Několikrát ho, toho pána Güntera von Aťužsipřišelodkudkolinechťtáhnezpátkyburg, přistihnul, jak se po něm ohlíží, hově si za opratěmi vozu taženého dvěma supícími kobylami. Třebaže toho z dolní poloviny jeho brunátné tváře přes prošedivělý plnovous mnoho neviděl, ten zlomyslný škleb, který mu na ní hrál, když jej sledoval, jak se plahočí rozbahněnou lesní pěšinou, by nepřehlédnul, ani kdyby byl dočista slepý.

Branci se usídlili při břehu jedné z četných tůní při úpatí jak kost bílých skal. Vysoké sloupy mechem porostlého vápence i bujný, lidmi netknutý porost hlubokého hvozdu by jiného možná učarovaly svou krásou. Pro zrůdbijce z Chlebodal však skalisky opevněnou tůni nevnímal jako podívanou, jíž by se nejeden básník nechal dojmout, nýbrž jako jeden velký brloh místní škodné, z jehož tmavých koutů se kdykoli a po komkoli mohly vyřítit něčí drápy, něčí zuby, něčí ohony či chapadla.

Zatímco se ostatní muži jali obsluhování koní a hledání sobě těch nejlepších plácků na strávení chvil zaslouženého odpočinku, Kryšpín, umanutě nedbaje bolesti v unavených nohách, se vydal na zběžné porozhlédnutí po okolí. Ze zvyku ze všeho nejdříve vyrazil vstříc vodě. Z té se dalo vždy zjistit mnoho užitečného.

Voda působila čistě, při její hladině neplavalo mnoho žabince, nikde ani chomáček zpěněného slizkého šlemu, který by jej upozornil na přítomnost olihňovce číhajícího v hloubce mezi šlahouny řas a spadaným dřevem. V blátě při břehu si povšimnul spousty stop zvěře, jež se sem chodila napájet. Samé lišky a srnky a kanci, jen pár otisků tlap, jež se zdály, že by mohly patřit mladým kirikatům.

Málem by se již vydal nazpátek, spokojen vědomím, že přinejmenším zde při tůňce jej ni zlého nezaskočí, když tu si toho všimnul.

V hlíně, překryté stébly vzrostlé trávy a mechem, zely hluboké rýhy, jež tu po sobě zanechaly silné spáry. Některá stébla, podivně naléhávala k té či oné straně, jako by se v ní válelo nějaké zvíře. Kryšpín se k jednomu takovému pomačkanému trsu sehnul blíž. Na jeho stébélkách seděl nános šedavého prachu, který zrůdbijec setřel palcem a promnul jej mezi prsty.