Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Mami? Mami! Hyung*, kde je máma?" zavolal malý šestiletý chlapec do vyššího patra jejich obydlí. Žádnou odpověď ale nedostal, proto vyběhl schody a zamířil do bratrova pokoje. Nerozuměl tomu, co se děje. Byl příliš malý na to, aby vše pochopil. Otevřel černé dřevěné dveře a rozhlédl se po pokoji. Jakmile uviděl svého staršího bratra sedět na parapetu opírajíce se o sklo okna svou lící, usmál se. Měl strach, že zmizel stejně jako jeho matka či otec.
„Hyung, kde je máma?" položil znovu otázku, kterou předtím jeho bratr neměl možnost slyšet. Trpělivě vyčkával na odpověď. Byl zvyklý, že mu neodpovídá hned. Vždy si dával načas s odpověďmi. Tentokrát ticho trvalo příliš dlouho.
„Hyung, nerozumím tomu. Co se stalo? Máma přeci říkala, že nás vezme na návštěvu ke svým kamarádkám, tak proč jsme doma zase sami? Už odjela?" zeptal se malý chlapec dychtící po odpovědích na jeho otázky. Moc se těšil na to, že je vezme matka s sebou. Často si jezdívala na nejrůznější večírky čistokrevných a stýkala se jen s těmi nejvyššími vrstvami.
„Už nikam nepojede, Taeyoungu," řekl starší dívající se z okna. Jeho mladší bratr nechápal, co tím myslí. Že by si to jejich matka rozmyslela a radši zvolila víkend strávený se svými syny?
„Tak kde je?" dožadoval se chlapec odpovědi.
„Spí," starší pozoroval dvě straky, co se praly o jeden galeon. Nedocházelo jim, že kdyby slétly na zem, mohly by si nasbírat mincí tolik, kolik by se jim vešlo do zobáku. Jen kdyby nebyly zahleděné a všímaly si okolí kolem sebe.
„Vždyť není večer. Můžu ji jít vzbudit?" zeptal se s nadšením malý chlapec a už se chtěl rozeběhnout do matčiny ložnice. Jen čekal na bratrovo povolení.
„Ne, ona už se nevzbudí," slova staršího malého chlapce zarazila. Proč by se jejich matka neměla vzbudit? Je natolik unavená?
„Přece nemůže spát navěky," odvětil mladší svému bratrovi rozhodnutým hlasem. Nikdo přece nemůže tak dlouho spát. Začaly by ji bolet svaly z toho ležení. To aby potom zaúkolovali domácí skřítky, kteří by pro ni mohli připravit hojivou mast.
„Nespí," starší mladšího mátl. Jak je možné, že teď matka nespí, když ještě před chvílí spala? Probudila se a starší chlapec zaslechl zvuk jejích podpatků, který vydávaly při chůzi po starých kamenných podlahách?
„Ale hyung, předtím si říkal, že..."
„Máma umřela, co na tom nechápeš?!" zvýšil hlas starší, když už přetekl pohár jeho trpělivosti. Jak může mladší být tak hloupý, že si nevšiml zarudlé vyrážky šiřící se od matčiných uší? Nezaznamenal ani horečku a jak se jí v pozdějším stádiu začala odlupovat kůže. Malý chlapec šokovaně hleděl na svého bratra. Nehodlal tomu uvěřit. Jejich matka přece nemůže být mrtvá. Rozeběhl se do matčiny ložnice. Přiběhl k posteli, která byla zakryta černou látkou. Chlapci se na líčkách začaly objevovat první slzy.
