Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Za okny padaly sněhové vločky. Sněhobílá překrývka byl čistá, nepošlapaná, kdo by kam taky chodil, že? Jedině šafář a učitel Péče o kouzelné tvory, Rubeus Hagrid. Nikomu se moc do té chumelenice nechtělo a já jsem nebyl výjimkou. Měl jsem na sobě svůj oblíbený svetr. Posadil jsem se na koberec ve svém pokoji, který jsem teď nemusel sdílet s ostatními. Bylo tu příjemné ticho, ani mi ta samota nevadila. U nohou postele ležely krabice ve vánočním balícím papíru. Natáhl jsem se a jeden vzal do ruky.
Byl to dárek od rodičů. Poslali mi nejrůznější jídlo a sladkosti z Busanu, peníze a nejrůznější drobnosti, které může mudlovský kluk potřebovat. Od Seungmina jsem dostal nové brko na psaní. Yoongi se mi rozhodl dát sadu na čištění košťat a ještě nějakou famfrpálovou příručku. Dárek od Miny mě dojal. Byla to zarámovaná fotka nás všech při prvním výletu do Prasinek. Samozřejmě se fotka hýbe, což mě stále dokáže pořádně rozhodit. Položil jsem si fotku na noční stolek a na tváři se mi rozlehl hřejivý úsměv.
Rozbalil jsem další dárky od bratrance, tety a strejdy, prarodičů, Jisoo a Wendy a vydal se do společenské místnosti. V křeslech seděla tři děvčata, Jeongyeon, Yuri a třetí z nich neznám, jenom vím, že je v 7. ročníku. Doyounga jsem nikde neviděl. To je celé vánoční obsazení havraspárské koleje. Je nás pět. Rozhodl jsem se, že se půjdu projít. V hradu je vánoční výzdoba. Prošel jsem dřevěnými dveřmi s klepadlem a vydal se do chodeb, kterými se nesly vánoční kouzelnické koledy. Navazovalo to tu správnou vánoční atmosféru.
Šel jsem pomalu, nikam jsem nespěchal. Prohlížel jsem si pohyblivé obrazy a naslouchal jejich rozhovorům. Sem tam mi nějaký obraz popřál veselé Vánoce. Procházel jsem se druhým patrem, když do mě někdo narazil a shodil na zem. Naštěstí jsem stihl dát před sebe ruce a nerozmlátil si obličej.
„O promiň, jsi v pořádku?" zeptal se hned černovlasý chlapec a podal mi ruku. Díky jeho pomoci jsem se zvedl a hned jsem se zarazil. Byl minimálně od deset čísel menší jak já.
„Jisungu, co jsem ti říkal? Neběhej tu! To, že tady není skoro celá škola, neznamená, že si tu můžeš uspořádat běhací závody," káral ho chlapec s blond vlasy, který k nám s naštvaným výrazem kráčel po boku dalšího černovlasého kluka.
„Omlouvám se za něj, neublížil ti?" otázal se, když se zastavil naproti mně.
„Ne, jsem celý," ujistil jsem je.
„Ty jsi ten nový student, Jungkook, že jo?"
„Jisungu!" strkl do něho opět blonďatý chlapec, který vypadal, že každou chvílí ztratí se svým kamarádem nervy.
„Jak koukám, všichni mě tu znají a já nikoho. Skvělý," pronesl jsem sarkasticky. Už mě to trošku začíná štvát. Všichni se tu znají a já jediný tápu a ztrácím se.
